A v tomto kadlubu rozumového zmatku, důrazně prokládaném anglikanismy, se někde krčí český jazyk, česká kultura, česká inteligence, česká technická velmoc…která skutečně formovala podobu současného světa.

Otázky, které si autor Šestého smyslu klade, jsou zdánlivě jednoduché: Změny jazyka a inteligence. Vzdělání a výchova. Víra. Politika. Nové technologie. Informace a panika. Záblesky perspektiv. Jejich složitost se ale objeví v autorových úvahách o nich a odpovědích na ně. Ty se jak barevná skla vitráže kostelního okna spojují v jeden obraz, který ukazuje naši současnost modelovanou rysy Goyových Rozmarů – Los Caprichos.

Pozorný čtenář najednou zjišťuje, jak řídké a jednostranné jsou jemu, vteřinu co vteřinu podsouvané a žurnalistickými adolescenty předžvýkané informace, kterým chybí – tak jako kdečemu, skutečná realita a to nemluvím o jazyku.

Když připustíme, že jazyk je projevem kultury státu, musíme si položit otázku, co se to s naším jazykem stalo? Podtext této podivné „jazykové kolonizace“ je patrný všude kolem nás, infiltroval se do hovorové češtiny nejen slovní zásobou, ale tak jak do všeho ostatního, stylem pojmenovaným „západní“. Je třeba si ale uvědomit, že výraz Západ, již není výrazem geografickým, ale pojmenováním stylu kultury. Přívlastek Západní na sebe bere punc nepostradatelnosti, jedinečnosti, bezúhonnosti a originality, která zní téměř jako: „V jednoho boha budeš věřiti…“

Ale úvahy Zdeňka Pospíšila v Šestém smyslu jaksi polemizují s touto  námstádně vnucovanou originalitou a připomínají osobitými odpověďmi autora, že existují  teritoria pojmů, problémů, skutečnosti i vizí, na které v běhu dne jaksi zapomínáme. Ustupují, přes svoji prokazatelnou prioritu do pozadí před vším, co prostřednictvím masmédií vstoupí do domácností. V podtextu řečeného pochopíme, jak dochází k mediálnímu efektu: je-li něco pravidelné, i když nepříjemné, začíná v okamžiku absence chybět. A tak je to i s informacemi, které získává posluchač, divák, čtenář. I když jsou špatné, zpotvořené, obsahově nepravdivé, v okamžiku, že nejsou – chybí. Vstoupily k nám, prostřednictvím rádia, televize, novin, do domu. A my jsme s nimi začali komunikovat, začali jsme s nimi vést dialog ( bohužel jen doma ) a ony se staly součástí našeho dne. A my sami jsme podlehli klamu atomizované názorové domestifikace. Tu potřebuje globalizační politika jako sůl. A ta už je z deseti minimálně za osmi dveřmi.

Kniha spisovatele Zdeňka Pospíšila Šestý smysl je ve své podstatě bedekr k volnému doplnění existujících problémů každým čtenářem, který hledá odpovědi na otázky svého bytí.

Protože, řečeno slovy klasika, člověk je konstanta se svým utrpením, snažením se a  se svými činy. Člověk, jaký je, byl a věřme, že i bude.

Knihu Šestý smysl je třeba v dnešní době číst. Je málo takových knih v záplavě knižní produkce. které v sobě mají tak velký a tolik potřebný komunikativní prostor A spolu s jejím autorem doufat, že ani v dobách podivných ismů, globalizace, Západní kultury, nezapomeneme, že: “Historia vitae magistra.“ Historie je učitelkou života.

František Mareš