Když Lisabonská smlouva procházela ratifikací Parlamentem České republiky, vyhnuli se politici všelidovému hlasování přesto, že tento dokument zásadním způsobem měnil podmínky fungování Evropské unie, ke kterému jsme se v referendu o vstupu do Unie vyjadřovali. Velmi dobře věděli, že nadšení už dávno opadlo, Unie už zdaleka nemá takovou podporu občanů (ba co víc, podle Eurostatu každým rokem klesá ve všech členských státech, kromě na určitou dobu u vždy nově přistupujících) a všelidové hlasování by s největší pravděpodobností dopadlo jako v Irsku.

Když vláda Petra Nečase získávala důvěru sněmovny, sepsala programové prohlášení. V něm mimo jiné uvedla, cituji: „V případě zásadních institucionálních změn EU vyžadujících úpravu primárního práva bude přesun dalších pravomocí z České republiky na EU potvrzován referendem." V současné době, bez jakéhokoli zájmu médií napříč celou Českou republikou, právě k ratifikaci takové zásadní institucionální změny EU dochází. Novináři se zajímají o kůrovce, o marginální kauzy ve stylu Blesku, nebo o to, zda nás čeká ještě déšť či nikoli. Skutečnost, že Českou republiku současná ratifikace může jednou stát až 250 miliard korun (podíl na dluzích eurozóny), a že Česká republika bude muset za určitých okolností přijmout pod sankcí euro, i kdyby nechtěla, to málokoho z novinářů zajímá. Jsou na tom totiž se znalostí skutečné Unie většinou podobně, jako řada poslanců, kteří svého času přiznali, že před hlasováním o přijetí Lisabonské smlouvy tuto samotnou nečetli a spokojili se s hodnocením příslušného výboru.

Pokud parlamentem jako celkem projde dokument z kabinetu Petra Nečase s názvem „Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu s ratifikací Rozhodnutí Evropské rady, kterým se mění článek 136 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o mechanismus stability pro členské státy, jejichž měnou je euro" (celé znění návrhu zde), nebude se nás jeho dopad týkat do doby, než budeme v eurozóně. Do ní se však zdaleka nemusíme dostat, jak zcela mylně říká Petr Nečas, „projevem naší aktivní vůle", ale z rozhodnutí na základě většinového hlasování v souladu s pravidly podle platné Lisabonské smlouvy (více zde). Jakmile splníme podmínku Maastrichtských kritérií, tedy dostaneme naše zadlužování na hranici 3% HPD, je už jen na Bruselu a většinovém rozhodnutí jiných, zda se stane nebo nestane euro naší měnou místo české koruny. Vážení čtenáři, i kdyby ta 3% měla celá EU, znamená to jen v jednom jediném roce celkový nárůst dluhů členských států v součtu o 362 mld EUR.

Poslední měsíce systematicky, přes veškeré výhrůžky Bruselu o přijetí nových regulací, klesá rating všech problémových států. K Řecku, Irsku, Španělsku, Portugalsku a Itálii se nově připojil Kypr, který už jasně sdělil, že bude potřebovat „pomoc" eurozóny. Oproti tomu včera mezinárodní ratingová agentura Moody's Investors Service potvrdila rating České republiky na stupni A1 se stabilním výhledem (více zde). Ano, máme národní měnu a zatím se, pokud změna neprojde senátem a my nebudeme muset přijmout euro, nemusíme podílet na ztrátách upadajících států eurozóny.

Včera již podruhé Senát odložil jednání o ratifikaci výše uvedeného vládního dokumentu, tentokrát na září. Ministr zahraničí totiž věděl, že po sílícím odporu k dokumentu u řady senátorů napříč politickým spektrem nemá jistotu ratifikace a tak požádal o odklad. Rád bych tímto těm senátorů, kteří dali veřejně najevo, že dokument nepodpoří (více zde), poděkoval. Zároveň však musím znovu připomenout, že nikoli parlament, ale občané mají o této změně rozhodnout v referendu tak, jak se k tomu sama vláda Petra Nečase zavázala. Pokud se tak nestane, bude to dalším zásadním porušením vlastního vládního prohlášení.

Vyšlo na blogu idnes.cz