Žádný soudce nemůže rozumět všemu. Pro jeho práci je existence soudních znalců velmi důležitá a jejich posudky by měly sloužit k tomu, aby poskytly vodítko či důkazní materiál. Zcela respektuji takové, kteří se zabývají skutečně exaktními obory například z oblasti fyziky, chemie, mechaniky či kriminalistiky. Jenže pak tu máme skupinu soudních znalců, kteří se zabývají „duší“. Psychologie, psychiatrie, nově dokonce znalci na extrémismus. Jejich prací je hodnocení jiných lidí, jejich postojů, myšlenek, názorů a projevů. Novodobá inkvizice s kulatým razítkem.

Když jsem si přečetl informace o nejnovějším vývoji v kauze Lucie Šlégrové, vzpomněl jsem si na nedávný pořad s Veselovským na téma Breivik a psychologické posudky. Zásadně se totiž rozcházejí. Jedni znalci došli k závěru, že je schizofrenikem, který byl v době spáchání činu nepříčetný a není trestně odpovědný za to, co spáchal. Druzí došli k naprosto opačnému závěru. Breivik není ani omylem duševně nemocný a je zcela odpovědný za své činy. A teď babo raď. Obě strany mají kulaté razítko, obě stany jsou znalé oboru, obě strany mají stejnou váhu svého odborného názoru. Mělo by být na soudu, aby se velmi, ale opravdu velmi vážně zabýval důvody takového rozporu ve výsledku. Jak to ale funguje například v České republice, když jde o tak zásadní věc, jako je odsouzení člověka a uvěznění? Nabízím Vám doslovný přepis rozhovoru Martina Veselovského s odborníkem, kterým byl psychiatr Jiří Schwarz, ze dne 4.1.2012.

Veselovský: Pro laiky těžko pochopitelný výsledek. Dva lékařské posudky, které se totálně rozcházejí. Překvapuje to Vás jako znalce, nebo se s tím setkáváte?

Schwarz: Ne. Já třeba pracuju v ústavu psychiatrická léčebna, kde mám na starost organizaci ústavních znaleckých posudků a to jsou právě posudky, které mají rozhodnout mezi dvěma odlišnými posudky. Pro mě je to denní chleba. Není to překvapení, protože v každém zásadnějším, důležitějším procesu si druhá strana opatří opačný posudek.

Veselovský: Dobře, ale přece jenom předpokládejme, že všichni lékaři, kteří se na vypracování takovýchto posudků podílejí, jsou graduovaní odborníci, mají vysoké, plus mínus stejné, odborné vzdělání. Přesto se neshodnou na tom, zda vrah sedmasedmdesáti lidí trpí nebo netrpí schizofrenií. To je přece otázka, z laického pohledu, černá nebo bílá.

Schwarz: Je to tak. Je to dáno tím, že zákony v České republice a v Norsku jsou prakticky úplně stejné a umožňují druhé straně pořídit si svůj vlastní posudek.

Veselovský: Dobře, ale tím jako byste trošku implikoval, že jedna z těch dvou stran možná trochu tlačí na ty lékaře. Že lékaři té jedné strany nejsou úplně tak nestranní?

Schwarz: Nejen že jedna strana tlačí na lékaře. Ta si přímo zaplatí znalce, který jí napíše, to co napíše, a ta strana to potom předloží nebo nepředloží. V tomto emočně vypjatém případě si prostě příbuzní obětí, což je vedlejší strana řízení, opatřili posudek v nějakém domnění, že když bude příčetný, že ho stihne nějaký horší trest. Hůř je to ale v České republice, kde prostě je tomu většinou zcela naopak. Člověk, který je shledán znalcem přibraným orgány činnými v trestním řízení, shledán zdravým, tak si přibírá svého znalce, který ho shledá tzv. nepříčetným. A potom se musí přibrat většinou… (pozn.: nedokončil myšlenku) problém je, že tuhle otázku, kterou mi kladete, si soudy vůbec nekladou, automaticky přiberou, nevadí jim to, automaticky přiberou ústav nebo revizní posudek a ten teprve se zase přikloní k tomu prvnímu posudku.

Veselovský: No, Vy to říkáte tak, promiňte, jako by to byla trošku houska na krámě. To je přece strašně závažná věc a jde tady o desítky mrtvých a stovky pozůstalých. Je to velmi specifická situace.

Schwarz: Ten princip, ta procedura trestného řádu v Česku i v Norsku je stejná. V tomto případě jde o velmi závažnou věc, ale ta pravidla jsou stejná a je to předvídatelné. Teda trošku překvapením bylo, že ti znalci shledali tu schizofrenii, a ti znalci se v takhle závažném případě se jistě nemýlili, schizofrenii lze poznat, a potom je teda očekávatelné, že si druhá strana vezme posudek, který napíše opak. A jsem si jist, že bude zase příklon k tomu prvnímu posudku.

Výše uvedený rozhovor byl veden na téma posudků z oblasti lékařské vědy. Jak patrno, nejenže se neshodnou ani odborníci mezi sebou, ale ze zkušeností a praxe pana Schwarze vyplývá, že soudy považují revizní posudky za rutinu a stejně se vrací na začátek a za bernou minci vezmou posudek první. Dovolím si v této souvislosti tvrdit, že přes výše uvedené jsou znalci v tomto oboru přeci jen více svázáni dosavadními odbornými znalostmi, které je možné postavit do konfrontace s jinými odborníky, než je tomu u znalců na extrémismus.

A teď si představte, při existenci výše popisované soudní praxe v České republice, jak to asi vypadá, když předmětem soudního znaleckého posudku je extrémismus, tedy projev, názor a myšlenka člověka, které jsou tak poplatné době, času a společenské poptávce. Máme rok 2012, počátek třetího tisíciletí, a soudíme lidi a zavíráme za to, co si myslí. Ne za to, že by někomu něco udělali, ale za to, co si myslí a mají k tomu tu odvahu a drzost to říct na veřejnosti. Bohatě k tomu stačí, aby byl soudním znalcem na rádoby extrémismus někdo, kdo vidí svět jinak, než Vy.

Vítejte v České republice...