Chci ho vidět a slyšet, jak se obhajuje a co ke své kauze říká, abych to pak jako občan mohl porovnat s důkazy, u nichž pak očekávám, že budou veřejně přístupné skrze veřejné soudní líčení.

Dlouhé roky jsme tu svědky losovaček, zadávání zakázek předem vybranému dodavateli, rozdělování zakázek nadlimitních na jednotlivé části tak, aby se z nich staly podlimitní a politici nemuseli vypisovat veřejná výběrová řízení, navyšování konečné ceny po vysoutěžení a započetí plnění, kupování nepotřebných věcí pro veřejný sektor, které pak někde ve skladech leží ladem, nebo vytváření naoko nutných potřeb, které jsou ve skutečnosti zcela zbytné, přičemž jediným cílem je uměle vytvořit podmínky pro čerpání dotací. Prostředí kolem přerozdělování veřejných peněz je jednoznačně nejzkorumpovanější. Ve skutečnosti dokonce nelze o korupci mluvit nikdy jindy, než právě ve spojitosti se státem a správou veřejných peněz, neboť jedině a právě tam rozhodují jedni o penězích druhých, přičemž o naplnění pokladny se nemuseli svou prací jakkoli přičinit.

Dovolím si ten luxus a předběhnu dobu soudního řízení. Případ Davida Ratha není podle mě ničím jiným, než jednou malou kapitolou pomyslné knihy, jejíž obsah jsem nastínil v předchozím odstavci. Pár usmolených klidně i desítek milionů za dobře vybraného dodavatele pro rekonstrukci nějaké nemovitosti nebo dodávky zdravotnického zařízení není nic proti tomu, co všechno sněmovnou za posledních dvacet let prošlo. Situace došla už tak daleko, že mnozí politici považují výše uvedené jednání za standardní součást jim poskytovaného plnění při získání mandátu. Proto chci slyšet Davida Ratha od pultu ve sněmovně, až se bude hájit před ostatními, kteří ho mají zbavit imunity.

Jako občan České republiky jsem o jeho vině přesvědčen. Viním ho dokonce z řady dalších skutků, které měly fatální dopad na veřejné prostředky a zejména na úpadek morálky a hodnot v mé vlasti, jenže tyto nejsou trestné, neboť jsou to dle Ústavy skutky politické a tudíž trestně nestíhatelné. David Rath odsouzen není a podle mě má nejen právo se účastnit jednání sněmovny a vystoupit před poslanci v té věci, ale dokonce i povinnost. Povinnost veřejně vystoupit a skrze sněmovnu sdělit svůj postoj nikoli poslancům, ale hlavně občanům České republiky.

Každý z těch politiků, kteří nebudou souhlasit s jeho veřejným vystoupením, se v mých očích stane jednoznačně jedním z těch, o které by se měli občané okamžitě zajímat o to víc. Lze totiž důvodně předpokládat, že sami nemají uklizeno před svým prahem a nemají zájem na tom, aby z dosavadních praktik, které může v mnoha ohledech David Rath považovat za standardní chování, vyplulo něco napovrch.

Psáno pro blog idnes.cz