V podmínkách chytré karantény, kdy se sledováním mobilů a eventuálně i platebních karet zjišťuje, zda se nositel nepohyboval okolo nakaženého, mají mít lidé prý volbu, zda chtějí či nechtějí sdělovat informace o svém pohybu. Z tohoto pohledu mi ta aplikace připadá zcela neefektivní. Tušíme ale asi všichni, že Google a mobilní operátoři vědí o našem pohybu skoro vše a také ho mohou sledovat zpravodajské služby. Nebylo by tedy složité ani technicky problematické jim prostě monitoring nařídit. Následně by zmíněné společnosti měly povinnost dát tyto informace k dispozici a poté trasovat nakažené. Taková byla praxe na Tchaj-wanu. Ovšem v Asii se s lidskými právy tolik nemazlí, neboť tam neměli francouzskou revoluci, humanisty…

Připravte si výjezdní doložky

Já věci vidím tak, že lidská práva a opatření v krizovém stavu automaticky musí jít logicky proti sobě, tj. nelze dělat opatření, aniž by se neporušovala lidská práva a naopak: chci-li zachovat lidská práva, nemohu dělat opatření. Jak by se asi s lidskými právy vyhlašovala mobilizace! Neznám krizový zákon, ale podle mě o tomhle musí být, kromě toho, že stanoví, kdo smí říci, že je krizový stav. Jestliže přijatá opatření mají zabránit kolapsu zdravotnického systému a snížit počet úmrtí, tak mám otázku, co je cennější, zda lidská práva, nebo životy? Každý odpoví asi jinak. Volba, zda lidská práva, nebo životy by sama o osobě byla asi jednoduchá, ale problém ještě komplikují ekonomické dopady přijatých opatření, které ovšem trápí převážně bohužel ty, které netrápí počty mrtvých. Vůbec tedy nezávidím těm nahoře, jak si s vyvstalou situací poradí, ale musí na to zjevně mít náturu, se kterou šplhali nahoru. My, kteří nic nepřístojného neděláme, tak s omezením osobních práv ve prospěch zdraví a pořádku problém nemáme. Věc má ale malý háček, nesmí nám být způsobeny existenční potíže. Od té doby, kdy pandemie zachvátila i naši zemi, slýchávám od některých politiků častěji než dříve stesky po časech, kdy byly hranice přísně střeženy a „zadrátovány“. Hlídaná hranice by nás prý i dnes zachránila jak před nekontrolovatelným průnikem nakažených koronavirem, tak před nekontrolavatelnými příchody potencionálně nebezpečných migrantů. Jedním vrzem. Schengenský hraniční režim je současnosti leckde v EU pozastaven a někdo v tom vidí příležitost, jak ho podrobit zásadní revizi. Ponechme stranou otázku, zda jsou či nejsou takové obavy přehnané, a soustřeďme se na praktickou proveditelnost takového zadání.

I ten Honza slezl z pece

Zavést na hranicích režim jako za normalizace, a to včetně kontrol, drátů, prohrabávání kufrů, uzavření zelené hranice pro cyklisty a pěší nebo omezení veřejné i soukromé dopravy, je brutální anachronismus. Když už jsme ale v Česku překročili Rubicon chytré karantény, přičemž úskalí ohledně lidských práv a zásahu do soukromí zmiňuji výše, je technicky možné zřídit analogicky režim jakýchsi chytrých hranic, kdy by se evidovalo a archivovalo podle mobilů, kdo a kde překračuje hranici. A když by někdo u sebe mobilní telefon neměl, byl by dohledán jinak. Pomohly by v tom detektory tepla, drony, nebo snad družice? Takto identifikovaná riziková osoba by následně mohla být vysledována a zkontrolována. Česko je malá vnitrozemská ekonomika s potřebou silných mezinárodních a v tom samozřejmě i příhraničních kontaktů. V pásmu okolo hranic do cca padesáti kilometrů se za poslední léta vyvinuly četné obchodní a lidské vazby. Nejde jen o pendlery a obchodníky, ale i o využívanou možnost najít si „za humny“ přátele, kteří Čechům, aniž by museli cestovat tisíce kilometrů, umožní podívat se na sama sebe s odstupem. Nakonec i český Honza z pohádek vyrazil s rancem buchet do světa. Nejde se věčně válet na peci.

Gustav Kuška