Právě Brexit narušil sen o stále hlubší integraci. Připomněl, že existuje i jiná než evropská cesta. Výsledky voleb ve Francii, v Německu, Rakousku či nyní v Itálii – ukázaly, že občané členských států EU začínají „stále hlubší integraci“ správně vnímat jako ohrožení svých vlastních zájmů. Právě toho se Komise bojí. 

Bruselskou brexitovou krizi se proto pokouší využít ve svůj prospěch při vyjednávání o pátém sedmiletém finančním rámci EU. Pátá sedmiletka sice začne až v roce 2021, diskuse o jejích parametrech se však odehrává právě nyní. Boj o unijní rozpočet je z principu hrou s nulovým součtem: rozdělením rozpočtových příjmů mezi 27 respektive 28 členských států vždy nutně vznikali takzvaní čistí příjemci, kteří z rozpočtu dostali nominálně více, než kolik do něj odvedli, a čistí plátci, kteří tento rozdíl hradili. Z hlediska domácí politiky ovšem bylo vždy naprosto nezbytné, aby se čistí plátci mohli vracet ke svým voličům s palmou vítězství. Pro Británii byl takovým vítězstvím rabat, který ve Fontainebleau vyjednala Margaret Thatcherová. Pro Francouze představovala náplast na čisté plátcovství společná zemědělská politika. Pro Němce pak možnost nepozorovaně posílat dodatečné finance do zemí bývalého Východního Německa, aniž by tato pomoc musela projít oficiálním spolkovým rozpočtem.

Odchod Velké Británie však bude znamenat podle odhadů výpadek rozpočtových příjmů ve výši 10–14 miliard eur ročně.[1] Průměrný hrubý národní důchod (HND) Evropské unie navíc po brexitu poklesne. Regiony, které se dnes formálně řadí k chudým, a mají proto nárok na příjmy ze strukturálních fondů, se čistě matematicky ocitnou v kategorii regionů bohatých. Z  čistých příjemců, jako je Česká republika, se mohou stát čistí plátci (zejména, pokud by byly přijaty dosavadní kandidátské země, např. Černá Hora nebo Makedonie) ještě dříve, než původně očekávali.

Snížení rozpočtových příjmů při stále vyšších potřebách navrhuje Komise řešit dvěma způsoby. Jako vždy v takovém případě je samozřejmě první cesta natolik neprůchodná, že členským státům nezbyde než radostně přijmout cestu druhou. První cestou je v tomto případě snížení výdajů na populární politiku soudržnosti. Podle tohoto scénáře by dotace mohly dostávat pouze chudé regiony ve státech střední a východní Evropy, v Portugalsku a Řecku. Francouzské, východoněmecké, ale také italské nebo španělské regiony by nově již žádné dotace nezískávaly. Úsporný přístup by zároveň vedl k výraznému snížení výdajů na společnou zemědělskou politiku, což by dále zhoršilo pozici Francie.

Druhou cestou – o kterou Komise usiluje – je zvýšení rozpočtových příjmů. Současná pravidla počítají s vyrovnaným rozpočtem a příjmy ve výši 1 % celounijního HND. Komisař Oettinger navrhl zvýšení národních odvodů na 1,1–1,2 % HND, tento návrh přitom oficiálně podpořili ministři financí Maďarska, Polska, Slovenska, Slovinska, Chorvatska, Bulharska, Rumunska i česká ministryně Schillerová. Rozpočtové příjmy chce Oettinger navýšit i zavedením tzv. nových vlastních příjmů Unie. Čtyři nově navrhované příjmy vypadají na první pohled zcela nesrozumitelně, a proto neškodně: