Rakousko-Uhersko sice zaniklo dva roky po smrti Františka Josefa, avšak nebezpečné myšlenky, na kterých bylo postaveno – a které vedly k jeho pádu, zůstaly. Karl Habsburský, současná hlava habsburského domu a předseda rakouské větve Panevropské unie, ostatně správně poznamenal, že „Evropská unie je pokračováním staré myšlenky supranacionální říše, jen jinými prostředky“.[1]

Rakousko-Uhersko císaře Františka Josefa má skutečně s dnešní Unií Junckerů a Schulzů mnoho společného. Stejně jako dnešní Evropská unie bylo i Rakousko-Uhersko celní unií s rozsáhlým vnitřním trhem (žilo v něm 13 % celkové evropské populace) a relativně velkou ekonomickou silou (10 % celkového HDP tehdejší Evropy).[2] Evropská unie je, jako dříve Rakousko-Uhersko, mnohonárodnostní unií, která zároveň proti národním státům bojuje a snaží se je potlačit.

Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867 vedlo, podobně jako o 125 let později Maastrichtská smlouva, ke vzniku monetární unie bez paralelního vzniku unie fiskální. Obě části monarchie si zachovaly vlastní vládu, parlament a rozpočet, nicméně měnová a zahraniční politika, armáda a především legislativa, zůstaly v rukou centra.

Obdobně jako dnešní Evropská unie i rakousko-uherská ekonomika v posledních dekádách své existence stagnovala a zaostávala za zbytkem tehdejšího vyspělého světa. Podle současných odhadů[3] rostla rakousko-uherská ekonomika v letech 1870–1910 průměrným tempem 1,15 %. Rakousko-uherský hrubý domácí produkt na osobu byl v roce 1913 druhý nejnižší v Evropě (nižší ekonomickou úroveň mělo pouze carské Rusko), tedy dvaapůlkrát menší ve srovnání s Velkou Británií (viz obrázek 1).

Samotné Předlitavsko zažilo v období 1871–1913 celkem deset let hospodářského poklesu, z 22 rakousko-uherských regionů byly přitom ještě v roce 1910 Čechy druhou nejsilnější zemí (po Dolních Rakousích), třetím nejsilnějším regionem bylo Slezsko a osmým Morava.[4]

Hrubý domácí produkt na osobu v roce 1913.

Stejně jako v dnešní Evropské unii, i v posledních letech Rakouska-Uherska pozbývalo významu členění politických stran na strany pravicové a levicové. Také tehdy byl důležitější boj o zachování suverénního národa. Nepřekvapí proto, že se řada členů habsburské rodiny na budování „stále užší Unie“ horlivě podílí, a to i na půdě Evropského parlamentu. Nepřekvapí, že kritizují prezidentského kandidáta Norberta Höfera. Nepřekvapí, že podporují Jean Claude Junckera. Evropská unie podle Karla Habsburského nepotřebuje reformu, nýbrž odklon od národních států.[5] Ve stejném duchu se nesl i jeho letošní projev na setkání Rakousko-britské společnosti, ve kterém ostře odsoudil Brexit. Britský volání po suverenitě je pro něj znakem nacionalismu a nacionalismus je stejným nepřítelem „evropské myšlenky“, jako byl nepřítelem Rakousko-uherské monarchie.[6]

Před jedenácti lety, v reakci na výsledek francouzského referenda o tzv. Evropské ústavě, kancléř Jiří Weigl nastínil paralelu mezi Evropskou unií a Rakouskem-Uherskem:

„Při pokračování dosavadního vývoje hrozí reálné nebezpečí, že vznikající evropský superstát bude více než vysněné Spojené státy americké připomínat staré Rakousko-Uhersko, slábnoucí velmoc zaostávající za nejvyspělejšími zeměmi, neschopnou reforem, s nefunkčním parlamentem a polodemokratickou formou vlády, jinak ale úctyhodnou a v mnoha oblastech hodnou obdivu, s vysokou kulturou a výkonnou byrokracií, držící soustátí různorodých národů a zemí pohromadě, celek, který nakonec skončil svorně nenáviděn všemi svými národy, jejichž soužití nakonec vedlo k averzím a konfliktům, jež vyvřely později a s jejichž důsledky se vyrovnáváme až do dnešních dnů.[7]“

Dosavadní vývoj Evropské unie tuto paralelu potvrdil. Potvrdil rakousko-uherskou zkušenost, že každá integrace je odsouzena k dezintegraci. Národní stát, navzdory svým nepřátelům, proto není přežitek. Sté výročí úmrtí Františka Josefa I. nám to symbolicky připomíná.

[1] Kahlweit, C. a Oltermann, P. 2014. Archduke Franz Ferdinand descendant: donť blame us for first world war. The Guardian, 15. 1. 2014.

[2] Schulze, M., Wolf, N. 2009. Economic Nationalism and Economic Integration: The Austro-Hungarian Empire in the Late Nineteenth Century. CESifo Working Paper No. 2813.

[3] Schulze, M. 2000. Patterns of growth and stagnation in the late nineteenth century Habsburg economy. European Review of Economic History, 4(3), s. 311–340. Cambridge University Press.

[4] Stöllinger, R. 2016. Economic Growth in the Habsburg Monarchy 1870–1910: Convergence, Catching-up, Confusion. Wiener Institut für Internstionale Wirtschaftsvergleiche, 23. 6. 2016.

[5] Bungeroth, M. 2016. Interview über den Zustand und die Zukunft der EU. Neue Westfälische, 13. 4. 2016.

[6] Geissler, W. 2016. Karl von Habsburg bei der Austro-British-Society. Stallburg, 27. 10. 2016.

[7] Weigl, J. 2005. Evropská ústava – 48 hodin po francouzském referendu. Newsletter CEPu, zvláštní vydání 29. 5. 2005.

Hana Lipovská

Psáno pro Institut Václava Klause.