Bylo by, kdyby na tom přejmenovaném náměstí nebyl pouze jeden jediný dům, a tím je ambasáda Ruské federace. Pietní skutek se tak stává pouhou provokací.

Podobně provokoval Hřib pevninskou Čínu, až se čínští soudruzi rozčílili a přerušili veškeré kulturní a obchodní styky s hlavním městem.

Proč to ten Hřib dělá?

První odpověď je snadná – jde o populistická gesta, která mají zvednout preference Pirátů, čili jednoznačně politický akt. Podobně jako Andrej Babiš se ve svých kauzách s neoprávněným přidělováním dotací vlastním firmám skrývá za Českou republiku, a své vlastní zájmy vydává za zájmy státní. Plete si vlastenectví s vlastnictvím, dalo by se říci.

Druhým důvodem je drolení českého státu. Každý stát, pokud chce fungovat jako suverénní nezávislý stát, musí mít svojí čitelnou zahraniční politiku. To v České republice neplatí.

Jinou zahraniční politiku má prezident Miloš Zeman (Čína, Ruská federace), o čemž např. svědčí nedávná cesta Zemanových emisarů Mynáře, Nejedlého a Tvrdíka do Číny, o které se premiér Babiš prý dozvěděl až po jejích návratu z novin. Jinou politiku má ministerstvo zahraničí (neoliberální marxismus, vstřícnost k migrantům) a jinou premiér Babiš (osobní prospěch, obhajoba ryze obchodních zájmů jeho firem). Vlastní zahraniční politiku má konec konců i Senát (Kubera na Tchajwan) a konečně teď i hlavní město Praha. Ministrovi zahraničí Petříčkovi to zdá se nijak nevadí, už se nechal slyšet, že je věcí každého města, jakou zahraniční politiku bude realizovat.

Přesně je to vidět na postoji k Číně. Hrad – vyjednáváme si sami, investice především, MZV – uznáváme jednotnou Čínu, premiér – nemá momentálně čas, řeší koronavirus a svoje aféry, Sněmovní výbor - chceme důraznou odpověď Hradu k výhrůžnému dopisu čínské ambasády, a konečně Senát – váhání nového předsedy, kterému se nechce namočit se v kaši, kterou sám nenavařil.

Bez jednotné zahraniční politiky není silného státu. Naše současná republika se začíná podobat spolku jednotlivých knížectví, která mohou, ale nemusí, držet pospolu. Rozdrobením zahraniční politiky mezi vícero subjektů tak vlastně dochází k oslabení státu, a k jeho možnému zániku.

Horliví stoupenci úplného sjednocení Evropské unie dobře vědí, že prvními nezbytnými kroky jsou – vytvoření jednotné měny (euro), dále pak jednotné zahraniční politiky (ministr zahraničí EU) a jednotné obrany (již existují snahy o vytvoření evropské armády nezávislé na NATO). K tomu samozřejmě náležejí i symboly státnosti – vlajka (tu už prezident Zeman nechal vyvěsit na Hradě) a hymna (Óda na radost)

V tomto směru je počínání pražského primátora Hřiba jasně čitelné. Nejde o nic jiného než o další akt drobení zahraniční politiky České republiky a její větší oslabení.

O to už kdysi usilovali komunisté. Zahraniční politiku vazalských států nahrazovali internacionalismem. Zničit starý řád a jeho troskách vybudovat nový.

„Pryč s tyrany a zrádci všemi, nechť zhyne starý, podlý svět!“