Milena Městecká (nar. 12 května 1970 v Mladé Boleslavi) žije a pracuje v Praze. Je autorkou řady statí a článků o pochodech smrti na území České republiky, Německa a dalších evropských zemí. Jejich historii se věnuje od roku 2010, kdy poprvé prošla cestu návratu a pochodu smrti Lidických žen z koncentračního tábora Ravensbrück. Oněch pět set kilometrů po cestách i necestách šla za každého počasí čtrnáct dní. Cestou se zastavovala na pietních místech, pohřebištích i u jednotlivých hrobů účastníků tehdejší tragédie a zbytečných obětí konce války. Každým krokem si více a více uvědomovala, že tyto události jsou až příliš často zcela neznámé, zvláště pak nejmladším generacím.

A tak se této tematice začala věnovat takříkajíc na plný úvazek, ovšemže ale ve svém volném čase, bez finančního zázemí či nějakých dotací. Jednotlivé události začala zpracovávat a publikovat. Aby mohla mapovat pochody smrti, musela navštěvovat archivy a naučit se orientovat v dokumentech a historických souvislostech. Zároveň považovala za zásadní být přítomna v místech, kde se popisované události děly. Mít kontakt s místními občany, odborníky a historiky, a pokud je to možně, vyzpovídat i očité svědky a pamětníky. Až poté situace popisovat a zpracovávat. V neposlední řadě je pak předávat široké veřejnosti v médiích, školách a na nejrůznějších přednáškách.

V úvodu ke knize napsal Stanislav Motl, reportér a spisovatel: „Svou knihou Milena Městecká dává novou šanci tisícům bezejmenných lidí, padlých na cestách smrti. Dává jim možnost, aby, obrazně řečeno, opět ožili. Aby se z prachu zapomnění, opět vrátili k nám…“

Jak jsme shora naznačili, nyní Milena Městecká dokončuje druhý rukopis, zabývající se pochody smrti z konce druhé světové války. A to pro dnes již legendární nakladatelství Olympia, které se tradičně z velké části své produkce zabývá sportovní a turistickou literaturou. Jak to jde dohromady?

„Olympia má skvělou řadu průvodců nejrůznějšího zaměření. Památky, slavné osobnosti, tipy na netradiční výlety a zážitkovou turistiku všeho druhu. V poslední době doma i v zahraničí narůstá zájem o návštěvy, exkurze a prohlídky nejrůznějších míst spojených s druhou světovou válkou – od bojišť až po muzea, památníky i pohřebiště a hroby hrdinů i neznámých obětí válečného šílenství. Dodejme, že není divu a je to třeba – byl to nejhrůznější konflikt v dějinách lidstva a znamenal velké pochybení společnosti a lidskosti. Představa nabídnout čtenářům dosud nepublikovaného specializovaného průvodce mne pronásleduje od dopsání první knihy Evropa v agonii pochodů smrti (vydalo Orego productions, Praha),“ říká autorka.

Milena Městecká mj. píše i básně, které ji pomáhají vyrovnat se alespoň částečně psychicky s tak náročným, tragickým a smutným tématem, jako jsou pochody smrti. Její sbírka poezie vyšla knižně pod titulem Okamžiky věčnosti.

Jak se kniha bude jmenovat? Jaký bude její rozsah, která místa nám doporučí navštívit, jaká bude fotodokumentace, popřípadě jaké budou doplňující turistické informace?

„ Nad názvem ještě přemýšlím, snad Průvodce po pietních místech druhé světové války, s podtitulkem Ve stopách pochodů smrti. Kniha bude jak průvodcem, tak historickou brožurou. A jistě pro mnohé inspirací. Vycházím ze své bohaté zkušenosti z domova i zahraničí, že lidé mají o tyto ojedinělé a neznámé cesty velký zájem. Velmi často vůbec netuší, že jejich krajem, městem či vesnicí, leckdy doslova kolem jejich domů, prošel pochod smrti. Před jejich okny se odehrály hrozné incidenty, které jsou většinou známé a popsané. A často při nich byly utýrány mnohé oběti, jež leží v jednotlivých i velkých hromadných hrobech. Zatímco ty hromadné hroby jsou z velké části – ale ne vždy – opečovávané, ty jednotlivé velmi často ani neznáme, dokonce mnohé byly zrušeny nebo zapomenuty,“ vysvětluje nám Milena Městecká.

Konkrétně kniha nabídne téměř 30 procházek po stopách tras pochodů smrti – ochutnávku ze všech krajů a koutů České republiky, od Šumavy až po Krušné hory, z pomezí Moravy a Slovenska až ke Karlovým Varům. Nebudou chybět fotografie míst, zajímavé příběhy a osudy, historicky doložené a nezbytné mapy i kilometrovník cesty.
„Včetně zajímavostí z okolí, jak už to tak bývá v materiálech s tipy na výlety i netradiční turistiku, neboť nečekám, že se lidé na výlet vydají jen za pochody smrti,“ dodává autorka.

U tachovské Mohyly z května tohoto roku, kde je pochováno 232 obětí pochodů smrti z okolí. Dalších 600 bylo spáleno na bývalém židovském hřbitově v Tachově.

Ve svých knihách z ranku literatury faktů nejenom že dublujete, ale i doplňujete práce profesionálních historiků. Oni to dělají za mzdu a v pracovní době. Vy z nadšení a úcty k obětem hitlerovského teroru. Bez nároku na odměnu…

„Mám k historikům velkou úctu a od mnohých slyším o těžkostech, s jakými se perou, když se chtějí dostat k tématu, které považují za vysoce důležité pro společnost. V oblasti tzv. studia totalitních režimů je nejen nesmyslně směšován nacismus a komunismus, správně socialismus, ale naprostá většina prostředků a grantů se věnuje „zločinům komunismu“, ano, čtete správně, nikoliv jeho období, ale pouze zločinům. Kdo v tom období žil, jako já, připadá si spíš jak kriminálník a zločinec než člověk. Největší chybou je však, že ty opravdové a závažné zločiny nacismu opět unikají spravedlnosti – byly odsunuty na druhou kolej. A s ním zapomenuty jeho oběti. Je to jako když ty zločiny pácháme sami znovu.
Proto krom historického bádání procházím pochody smrti znovu. Prožívám je za ty, kteří na nich trpěli, kteří na nich zemřeli Za ty, kteří kolem mrtvých procházeli, otřeseni pohledem na ně. A tím, že jim nemohli pomoci. Za ty z vesnic a měst po trasách pochodů, kteří se odvážili a pomohli – přestože jim za to hrozil trest smrti. Hledám na cestě hroby obětí, které ztratily na sklonku války, ve chvíli poslední, své životy. A budete se asi divit – procházím je i za ty, kteří byli na straně toho nesmírného zla a sadismu – německé stráže, či „obyčejného“ a “loajálního“ zfanatizovaného a zfašizovaného německého obyvatelstva, které na uprchlé vězně z transportů a pochodů v pruhovaných mundúrech pořádali lovy a „hony na zebry“, jak s potěšením říkali, než je dostihli, ubili, ukopali či postříleli nebo nechali roztrhat vlčáky. I za ně je procházím, ale jen proto, abych dovedla pochopit, proč se touto cestou do pekla vydali. Proto o tom všem píši, mapuji to, abychom nezapomínali a nezapomněli. S přáním, abychom náhodou sami jednou neselhali, jako oni tehdy…“

Momentka ze 125 km dlouhého letošního pochodu na hřbitově v Horní Blatné na Karlovarsku u hrobu obětí pochodu smrti

Zajímá nás v neposlední řadě, co se vám ve vašich aktivitách v posledním čase zvláště povedlo – kupříkladu zbudování informačních cedulí po trasách pietních míst, kam budete ve své nové knize zvát své čtenáře…

„Daří se nám s řadou stejně zapálených nadšenců a regionálních badatelů a s pomocí starostů a místních lidí obnovovat a nalézat další pietní místa pochodů smrti. Realizovat nejrůznější informační desky, popisující trasy pochodů smrti a hromadné hroby kolem trasy, kde pátráme i po jménech obětí. Na Tachovsku známe od letošního června více než 70 jmen obětí z hromadného hrobu v Tachově – poprvé po více jak 75 letech od války. Další jména budeme - doufejme - brzy umísťovat u hromadných hrobů na Chomutovsku a Trutnovsku. Je to mravenčí práce, kterou se zabývají mnozí badatelé a jednotlivci. Je potřeba spolupracovat nejen s památníky koncentračních táborů v zahraničí, v Německu, Polsku a Rakousku, s odbory pietní péče ČR, Ruské federace, Polska a dalších zemí, ale zajistit veškerou administrativu a samozřejmě počítat s ochotou obcí a měst podílet se na projektech organizačně a finančně. Přesvědčila jsem se, že jednotlivec na takovou práci nestačí a apeluji svou činností na úřady, organizace a ministerstva s výzvou, že je třeba zřídit instituci pro pochody smrti a jejich desetitisíce obětí na území ČR. Ve stejně žalostném stavu jsou místa spojená se zajateckými a pracovními nacistickými tábory, jichž byly na našem území stovky, opět s tisíci obětí. Je s podivem, že takové instituce dosud nebyly zřízeny.“

S tachovským badatelem a „hledačem poznání“ Františkem Soukupem, autorem videodokumentu „Transporty smrti“, ve Starém Sedlišti, kde býval hrob 17 obětí pochodu smrti

Závěrem, jak vypadá Váš blížící se badatelský podzim či zima. Jaký máte přednáškový harmonogram, jaké pietní akce, či pochody v Čechách a na Moravě plánujete…

Termíny podzimních přednášek jsou vlastně obnoveny z doby před covidem. Přestože jsme v té době zvládli i v rámci opatření a za mnohých přesunů termínů uskutečnit na jaře každoroční – a opět nové – vzpomínkové pochody, přednášky se samozřejmě konat nemohly. A tak se mi teď hlásí z Čech i Moravy s přednáškami pro děti a studenty i pro dospělé. Nejbližší mě čeká teď v říjnu v Bečově nad Teplou a ve Starém Městě na Moravě. Na jaře pak budou navazovat tradiční pochody – tentokrát v okolí zmíněného Bečova a Starého Města, ale také Choustníkova Hradiště, Chomutova či samotného Terezína. Snažím se využít podzimní a zimní čas pro práci na dokončení výše zmiňovaného Průvodce pro nakladatelství Olympia, ale pracovat i na jiných tématech. Hledám nakladatele k překladu knihy o životních osudech Emily Hobhouseové, kterou jsem přeložila už před časem. Je to žena s fascinujícím příběhem, jako první – a téměř jediná - veřejně vystoupila proti britským koncentračním táborům za tzv. druhé búrské a zasvětila pak celý svůj život boji proti válce a bezpráví. A snad moc neprozradím, když uvedu další téma, na němž pracuji a velmi mne zaujalo. Je jím historie života Slovanů v německých zemích, z nichž dnes žijí a se svým jazykem a kulturou přežívají pouze Lužičtí Srbové. Vlastně mě k němu dovedly cesty pochodů smrti po Německu a velmi časté slovanské názvy německých obcí a měst. Proč mají v Německu místa i lidé slovanská jména se doufám čtenáři jednou dozvědí i díky mé knize.“

Za rozhovor děkuje

Ivan Černý

(foto Miroslav Feszanicz a archiv M. M.)