Vojta Kolařík (nar. 29. 6. 1938 ve Hvozdné u Zlína) je náš malířský doyen. Svou kumštýřskou dráhu začal po gymnáziu v Třebíči na pražské Akademii múzických umění, kde složil zkoušky v roce 1956. Ještě předtím mu ale učarovala tužka a byla to láska takříkajíc na celý život. Na AMU studoval až do roku 1961 scénografii. O dva roky později byl Kolařík přijat jako výtvarník v Československé televizi Praha, kde působil přes tři desítky let jako architekt. Pro televizi připravoval doma i v zahraničí jak scénické, tak i kostýmní návrhy. Kromě této hlavní činnosti absolvoval mnoho samotných výstav vlastní grafické tvorby či volné malby. Jeho dílo, malované charakteristickým rukopisem, ať již na plátně, listech nebo deskách, je ve sbírkách jak soukromých sběratelů, tak i v muzeích a galeriích doma i v zahraničí. Úspěšný byl kupříkladu na výstavách v Montrealu na EXPO ´67, v Mnichově a Boloni. Je zastoupen ve sbírkách v ČR, USA, Velké Británii, NSR, Rakousku, Francii, Belgii a Norsku. Vojtěch Kolařík je členem Sdružení pražských výtvarných umělců.

Ecce Homo

Jak říká znalec Kolaříkovy tvorby, kunsthistorik doktor František Malina, pravým námětem jeho obrazů je krajina lidské komedie, v níž se vše prolíná. Jeho malířský rukopis svou zjednodušenou, leč robustní intenzivně vedenou linií, výtvarnou zkratkou, odkazuje na skutečnost, že život je plný kulis a masek. Jednoduše řečeno: Obrazy Vojtěcha Kolaříka jsou o něčem. Nestačí se však na ně jen dívat, je třeba při tom i přemýšlet…

V posledních letech se Kolařík především věnuje obrazům tváří, které k nám hovoří osobitým způsobem zvýrazněných očí, uší i rtů a především rukou. Ruce hrají v našem životě ohromnou roli. V kresbách a obrazech jmenovaného malíře pak dvojnásob. Jsou-li oči zrcadlem duše, pak bez rukou se nedomluvíme, a nemusíme být přitom jen hluchoněmí.

Doktor Malina k tomuto dodává:

„Kolaříkova ruka. V jeho posledním tvůrčím období ji najdeme na každém jeho obraze. Malíř ji výtvarně i obsahově osamostatňuje do takové míry, že se lze dohadovat, zda je opravdu součástí těla a zda tomu není naopak, že tělo a hlava jsou pouhým přívažkem dlaně s prsty. A také lze uvažovat o tom, zda je spíše rukou pomocnou, nebo jakousi rukou boží, či symbolickým obecným gestickým znamením.“

Výtvarníci malují na ledacos

Od klasického plátna přes nejrůznější dřevěné či umělohmotné desky až po zdi paneláků. S nápadem využít starých krabic coby podkladem pro svou tvorbu přišel Vojtěch Kolařík kolem patnáctého roku nového milénia a úspěch to byl ohromný. V dubnu 2019 v Galerii Dům Černohorských na pražském Újezdě se konala jeho výstava Pocta recyklovanému papíru. Milovníky výtvarného umění, sběratele a kunsthistoriky pořadatelé lákali na skutečnost, že se jedná o mimořádnou událost, kdy bude prezentována kolekce zcela unikátních obrazů, které ještě dosud nebyly nikde vystaveny. Vojtěch Kolařík je totiž namaloval na ořezané a očištěné obalové kartony, jak ostatně naznačoval samotný název vzpomínané výstavy.

Tvůrčí etapy

Zatímco se Kolaříkův miláček, a jeho velký vzor umění vyjádřit se jednoduchou čárou tužky Pablo Picasso vznášel od modrého období do růžového, a posléze přes analytický kubismus ke kubismu syntetickému, Vojtěch Kolařík především pětatřicet let navrhoval pro divadla, televizní i filmová studia scény, kostýmy a kulisy. Poté se věnoval malbě střeleckých terčů, které skvěle obstály v konkurenci s historickými. Byla po nich taková poptávka, že drahně let jich maloval desítku měsíčně. Náměty si však povětšinou nevybíral mezi tradičními loveckými výjevy, ale portrétoval zdařile s karikaturní nadsázkou kupříkladu císaře Rudolfa II. nebo mocnáře Franze Josefa, nedávno dokonce zesnulou britskou královnu. Slavný kumštýř a monarchista Adolf Born se s nadšením vyjádřil, že Vojta povýšil střelecké terče na veliké umění.

Jejich tvorbu kombinoval s grafikou a knižními ilustracemi. Příslovečnou třešničkou na dortu jsou pak jeho malby na skle, především lahvích a demižonech.

Nezapomenutelným tématem jeho umění jsou i pražská zátiší. Kolařík k tomu poznamenává:

„Dělá mně velké potěšení plout po tolika výtvarných artefaktech…“

Zapomenout ale nemůžeme na Ženu, coby věčný námět tohoto kumštýře. V jeho „krajině lidské komedie“ hraje velkou roli. Ne-li tu nejdůležitější. Jak říká hodnocení Kolaříkova díla již zmíněný kunsthistorik František Malina, v jeho výtvarné zkratce bylo poměrně dlouho poměrně dlouhé období, kdy převládala krajina, abstraktní, imagární, až se situace obrátila – dnešní Kolařík je především malíř figurální. Krajina však zůstává, byť pouze náznakově, přítomna i v jeho posledních obrazech. Pokaždé však ve spojení se ženou. Ženou, jejíž zcela přirozenou ozdobou může být místo vlasů třeba motýl nebo květiny a jejíž ňadra jsou stejně tak oblá, jako třeba kopce Českého středohoří. Málokdy však ženu maluje coby prvoplánový akt. Většinou jsou jeho Ženy obklopeny muži. A citlivý divák chápe, o co jde: Muži ženy unášejí, ženy s muži manipulují.

Fejsový tváře…

Velkou kapitolou tvorby tohoto malíře lidské komedie jsou jeho průběžně malované a netradičně ztvárněné lidské obličeje. Vídá je kolem sebe ve dne, i ve svých nočních fantazijních snech. Maluje je, jak jinak, než na kartony z krabic, vylovených z kontejnérů pražských ulic. Proč že vlastně maluje především na recyklovaný papír?

¨“No, aby to dobře jednou hořelo, až přijde ten správný čas…“ mrká na nás modrýma očima, pořád připravený se smát.

Bezesporu Vojta Kolařík naráží na známou epizodu ze života jeho oblíbeného Pabla Picassa, který kdysi v náhlém hnutí mysli spálil část své tvorby.

…a Fejsový sny

Co by to bylo za vysoké malířovy kulaté narozeniny bez výstavy? Člověk by čekal, že se bude jednat o kompletní průřez mistrovou celoživotní tvorbou, přesně načasovanou k datu, kdy přišel na svět. To by ale ovšem nemohl být temperamentní Vojtěch Kolařík, který neposedí a takříkajíc žije den ze dne s tužkou či štětcem v ruce. Vojtíšek, jak mu říkají přátelé, se nerad vrací k předešlým životním a pracovním etapám a o rozměrech času má své představy. O výstavě samozřejmě dávno přemýšlí a doslova každodenně usilovně pracuje na nových dílech, ale konkrétní termín ho dlouho nechával v klidu. Jeho fanoušky a obdivovatele musíme uklidnit, už se totiž ví, kdy a kde dlouho očekávaná výstava bude!

Na pět desítek Kolařikových děl s náměty fejsových snů se můžeme těšit zjara 2024. Zkraje května se otevřou dveře populární pražské výstavní síně A A-gallery výtvarného umění v Domě u Černohorských na Újezdě. Úvodního slova se zhostí Kolaříkův přítel a dvorní kunsthistorik František Malina, který Kolaříkovo dílo již drahně let mapuje, odborným slovem rozebírá a komentuje.

Momentka z předání ocenění za celoživotní tvorbu v Třebíči, zprava starosta města Mgr. Pavel Pacal.

Unikátní dobová fotografie z konce války v Třebíči, ten mladíček u opuštěného německého obrněnce je Vojta Kolaříků.

Bohatá kolekce děl, připravených na květnovou výstavu v roce 2024.

Ruce mají vyjadřovací schopnosti, zvláště ve výtvarném umění Vojtěcha Kolaříka.

Foto archiv: Jiří Vlastník