Unijní formy recyklace v praxi často fungují tak, že občané a firmy třídí např. PET lahve. Do Brusele národní vlády vykazují, kolik se jich vytřídilo. A pak to nějaká firma za mastný poplatek a ze státního rozpočtu vyveze mimo EU. Donedávna takto jezdily k vyhození do přírody v Číně stovky milionů tun „petek“. Nyní už to není možné, protože čínská vláda dovoz PET odpadu zakázala.

U železného šrotu doposud recyklace funguje podobně. Když se stane, že loď nadnárodní korporace ovládané třeba německým managementem, registrovaná v Eritreji, plující pod panamskou vlajkou, která je zamořená azbestem a je jí tudíž zakázáno vplouvat do přístavů v EU, je odeslána k recyklaci do Pákistánu. Recyklace probíhá tak, že po vyplněných příslušných papírů pro Brusel je loď převedena na jinou firmou se sídlem na Kajmanských ostrovech. Ta najme posádku, aby s lodí v Pákistánu najela na břeh. Opuštěný vrak plný rakovinotvorného azbestu na pobřeží rozebírají chudé děti pro firmy místních „byznysmenů“.

Nyní v rámci Zeleného údělu však jde ocelářskému průmyslu „z tlustých do tenkých“. Podle zástupců Evropské asociace ocelářů EUROFER, s nimž jsem jednal, mají italské ocelárny odstávky kvůli vysokým cenám energií. Většina železáren a oceláren v Belgii, Lucembursku a Holandsku nevyrábí, protože do nich v rámci protiruských sankcí přestala proudit železná ruda. V Německu byla řada hutních provozů odstavena kvůli vysokým cenám emisních povolenek, které musí platit kvůli používání uhlí k tavbě železa.

Návrhy Komise týkající se energetiky a ocelářství jsem jako náhradník ve výboru pro průmysl (ITRE) a ve výboru pro životní prostředí (ENVI) opakovaně konzultoval se zástupci Ocelářské unie ČR, kteří mi vysvětlili, že v rámci podmínek nastavovaných právními předpisy, které jsou součástí Zeleného údělu, na území EU prakticky nelze provádět celý proces výroby a zpracování železa a oceli. Teoreticky je sice možné při tavbě železa nahradit uhlí vodíkem, který tavenou rudu nejen ohřívá, ale pohlcuje i nežádoucí příměsi. V praxi je to však šestkrát dražší. K výrobě potřebného množství vodíku elektrolýzou vody, na úrovni množství výroby železa v roce 2018, by navíc bylo třeba asi osmkrát více elektřiny, než disponuje dnes celá EU.

Železný šrot je proto najednou cennou surovinou. V lednu jsme na plénu EP projednávali změnu nařízení o přepravě odpadů, která se týkala omezení vývozu železného šrotu. Komise navrhla zakázat vyvážet železný šrot mimo členské země OECD. Členy této organizace jsou kromě zemí EU i státy jako Turecko, Chile, nebo Kolumbie. Tedy země, které nic podobného Zelenému údělu neprovádí, a proto v nich mají ocelárny mnohem příznivější podmínky pro hospodářskou činnost.

Na žádost zástupců Ocelářské unie ČR jsem jako člen Zemědělského výboru (AGRI) spolu s kolegy z frakce Identita a demokracie (ID), v níž působí i poslanci zvolení v ČR za SPD, na plénu předložil sadu pozměňovací pozměňovacích návrhů, které by v případě schválení vedly k úplnému zákazu vývozu železného šrotu mino EU. Jejich cílem bylo zajistit aspoň část suroviny na výrobu železných výrobků jako díly pro traktory, kombajny, a další stroje, které jsou nezbytné k udržení zemědělské výroby. Podle zástupců ocelářů je v dnešních podmínkách zpracování šrotu jedinou možností, jak ocel vyrábět podle pravidel unijních nařízení schválených v rámci Zeleného údělu.

Podobné pozměňovací návrhy předložila i skupina čtyřiceti lidoveckých poslanců, za něž o nařízení s ostatními kolegy vyjednávali italští europoslanci. Lidovecká frakce jako celek je odmítla předložit kvůli protestům německých křesťanských demokratů z CDU/CSU. Obě sady pozměňovacích návrhů byly velkou většinou probruselských poslanců zamítnuty. Takže ona slavná oběhová ekonomika, o níž dost často mluví předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová a v době českého předsednictví EU ji měl často plná ústa i předseda vlády Petr Fiala (ODS), bude i nadále fungovat tak, že občané a firmy vytřídí do sběrných surovin kovové odpady. Firmy nějakých vykuků pracně sesbíraný šrot vyvezou do Turecka nebo do Chille, kde bude surovina normální tavbou za pomoci uhlí zpracována na ingoty. A ty zase poplují loděmi zpět do EU ke zpracování na radlice pro traktory. Prostě ukázková ekologie „po bruselsku“.

Návrh změny nařízení o odpadech ještě nevstoupil v platnost. Nyní o něm jednají v trialogu zástupci výboru ENVI za Evropský parlament se švédským předsednictvím, které zastupuje Radu ministrů. K finálnímu schválení má jít text nařízení někdy v druhé polovině roku. Tedy zhruba ve stejné době, kdy na Ukrajinu zamíří z Polska a železných zásob německého Bundeswehru tanky Leopard (na obrázku se na jednom z nich veze německý ministr obrany Boris Pistorius). Jejich vývoz počátkem února schválila německá spolková vláda vedená kancléřem Olafem Scholzem. Větší část tanků německé výroby, které mají být poslány na Ukrajinu, jež není členem ani kandidátkou zemí OECD, byla vyrobena v 70. letech minulého století. Jsou tedy starší než byly tanky T-72, které ukrajinské armádě bezúplatně předala česká pětikoaliční vláda. Bývalé české tanky byly v 90. letech minulého století nákladně modernizovány.

Podle zpráv z Ukrajiny jsou od června ze všech českých tanků ohořelé hromady šrotu, které hyzdí životní prostředí na Donbase. Stejným způsobem podle zprávy izraelské tajné služby Mossad ruské rakety a dělostřelecké granáty „recyklovaly“ dalších více než 6 tisíc tanků. Napřed více než 2 tisíci tanků původně disponovala Ukrajinská armáda jako dědictvím po Rudé armádě. Přičtěte i ty, které vlády členských států NATO na náklady svých daňových poplatníků vykoupily od všech zemí, které byly ochotny je prodat k odeslání na sešrotování na ukrajinsko-ruské frontě.

Vzhledem ke stavu ocelářství v EU i dosavadním vývoji bojů na donbaské frontě na se obávám, že ty tuny železa, které na podzim odejdou z Německa a Polska na Ukrajinu nám budou časem zatraceně chybět na výrobu pluhů a traktorů.

Převzato se svolením autora z vlastního facebookového profilu https://www.facebook.com/MUDrIDavid