Kdysi se říkalo, že druhá světová válka byla jen nepatrnou epizodou ve Slovenském národním povstání. Až tak bylo připomínáno. Dnes v projevech mainstreamové propagandy bledne fašistická okupace a její zvěrstva před okupací sovětskou.
Americká okupace Německa trvá už 73 let, ale Německo je v Evropě celkem bezvýznamná země a USA, Francie a Spojené království jsou spojenci, tak se to nepřipomíná. A je to v pořádku, jinak by vznikl chaos v hlavách. V dobách mého mládí byli i někteří vysokoškoláci přesvědčeni, že v druhé světové válce bojovala po boku sovětské armády armáda NDR proti Západnímu Německu a USA. Proto by asi bylo chybou lpět na faktech, pojmech a definicích.

Slýcháme občas vychloubání některých: „Žijeme si tak dobře, jako nikdy v minulosti.“

Já sám si také nestěžuji. Dokonce mám i nějaké úspory. Ale potkávám bídu a sociální patologii. Nenaučil jsem se nevnímat lidi na dně a okraji společnosti. Ale bída je bídou. Nic na tom nemění ani to, že část viny za to, že lidem na dně bylo umožněno se chovat nezodpovědně a velmi svobodně, padá na stav společnosti. Nevzdělávat se, nezískávat kvalifikaci, nepracovat, neplatit závazky, půjčovat si nesplatitelné částky, chovat se kriminálně, mít děti a nebýt schopen je uživit, chlastat, fetovat, hrát na automatech, atd. Stát opravdu nese část odpovědnosti protože by mohl omezovat svobodu žít bez legálního příjmu, a třeba místo fetování jako rozkoše, které má být bez rizika nabízet jinou životní náplň.

Vedle toho část společnosti žije blaze parazitním způsobem, neboť se vymyká kontrole nebo zákon parazitní živobytí nezakazuje a tím ho podporuje.

Organismus unese jen jisté množství parazitů. Po jeho přesažení hyne, protože nemá dost pro svůj zdravý vývoj. Organismem je i společnost.

Ano, navrhuji omezování svobody. Svoboda v sobě nezahrnuje odpovědnost, jak se nám někdo snaží namluvit. Může existovat bez ní a nemusí končit tam, kde začíná svoboda druhého. Svobodná zvůle se může líbit tomu, kdo ji uplatňuje, stejně jako svobodná nezodpovědnost.

Ano, to by se nelíbilo. Úlohou státu má být neomezovat svobodu včetně svobodné zvůle a svobodné nezodpovědnosti. Stát nemá ani přihlížet. Vlastně nemá nic.

Jenže naše národní komunita nežije ve vzduchoprázdnu. Žije v konkurenčním prostředí. Jestli bude stát i nadále příliš slabý na svobodnou zvůli a nezodpovědnost a také si nechá vnucovat cizí vůli, v konkurenci neobstojí. Neobstojí vedle ukázněných, vedle pracovitých a také jako pasivní vedle agresivních.

Je nutné trvat na tom, že země patří lidu, ne oligarchům vládnoucím prostřednictvím jedněch politiků za pasivního přihlížení druhých. Slýcháme „diplomatické formulace“ o tom, co Česká republika chce, co si myslí, jaké má prý dobrovolně závazky vůči jiným. Lidu se ale nikdo neptá. Dokonce slýcháme nehoráznou drzost, že rozhodování lidu je hrozbou pro „naše“ zájmy. Ale kdo jsou to ti „my“. My to nejsme, jsou to oni. Je potřeba je rázně od „nás“ odlišovat. Od nás lidu, jak zpíval Werich: „…že jsme jenom lůza, že se nás nemusíte bát.“

Proto se nepoužívá slovo „republika“, tedy „věc veřejná“, používá se označení „my“ a „náš stát“, tedy jejich stát. Ale oni stát nepotřebují, potřebují si uchovat svobodnou zvůli.

Oni vědí, co dělat. Aby se lidu nemuseli bát, musí se snažit ho desorganizovat.

To znamená za prvé zbavit ho identity, za druhé zbavit ho informací.

Nejprve k identitě

Jak pravila Margaret Hilda Thatcher, „společnost neexistuje, existují jen jednotlivci“. To je jejich zbožné přání, které se naší naivitou a pasivitou naplňuje. Ten stát, ta republika je naše. Přihlížíme, jak nám ho kradou.

O prezidentu Zemanovi se smí říkat cokoli, ale „národ“ je prý sprosté slovo.

Aby bylo úplně jasno, mluvím-li o národu, mám na mysli politický národ, tedy ty, kteří byli ostatními uznáni za hodné občanství. Ty, kteří se podrobují zákonům a přijímají povinnosti. Ti mají nárok na občanská práva ve vlastní zemi. Je bizarní a nepřijatelné, aby lidé bez občanství mohli volit. Je to součást snahy, jak zbavit lid a lidi identity.

A pak jsou tu technické prostředky. Některé působí samovolně. Vstoupíte-li do vozu metra či téměř kamkoli, jste náhle obklopeni autisty civícími na displeje svých mobilů. Ve svém soukromí civí občas také na monitor počítače. Německý psychiatr Manfred Spitzer o tom napsal pěknou knihu s názvem „Digitální demence“. Správně by se to mělo označovat jako digitální retardace, nejde totiž o úpadek, ale o nerozvoj. Technika je fascinující: Dokáže lidi odnaučit komunikovat a zbavit je i jiných sociálních dovedností a zabránit vývoji vyšších citů. Předpokládám, že v nových učebnicích se k vyšším citům už nepočítá vlastenectví. Ideologie, pro kterou se vžilo nesmyslné označení „neomarxismus“ a která je, nevím proč, označována jako levicová, spolupracuje s obhájci svobodné zvůle, tedy liberály, konkrétně v jejich extrémní podobě, tedy neoliberály. Spolupracuje na zániku státu, zániku národní komunity, na zániku identity a potlačení socializace. K tomu patří zrušení smyslu občanství pomocí legalizace ilegální migrace a přiznávání občanských práv neobčanům.

A nyní k informacím

K potřebné desorientaci a reorientaci je třeba lidi zbavit informací, poskytovat jim desinformace a důležité informace zamlčovat. Tady dostupné technické možnosti dneška nepomáhají jako v případě rozvoje digitální demence. Naopak, usnadňují šíření informací. Každý si může psát a rozesílat pře internet co chce. Tato skutečnost překáží ovládnutí společnosti i přes šíření autismu.

Oni zatím nenašli nenápadný prostředek, jak zabránit šíření jiných, než pro ně žádoucích informací a desinformací. Zkoušejí metodu spočívající v tom, že lhář křičí „chyťte lháře“. Hledají záminky do zásahů proti svobodě slova. S neskrývanou nenávistí bojují proti „hate speach“. Dávají návody, koho nenávidět a koho milovat. Takto ale oslovují jen relativní blbce, a to nemá velkou perspektivu. Po dobrém to nepůjde, kdy se odhodlají to zkusit po zlém? Jde jim o pokračování nadvlády nad lidem.

Dovolte abych navázal na zmínku o vyhynulé Československé republice. Tehdy existovala republika a existoval národ. K politickému národu patřili i etničtí Němci. Dlouholetým ministrem zdravotnictví byl německý sociální demokrat. Jmenoval se Czech. Šlo to až tak daleko, že předsedou Českých sociálních demokratů byl Němec, Antonín Němec. Jenže pak Němcům vyjevili, že jsou vyšší rasou. Kdo by tomu rád neuvěřil. Republika a národ existovaly i po roce 1948. Res publica aspoň podle názvu, a národ vedle proletářského internacionalismu.

Po roce 1989 začaly republika i národ mizet. Dokonce i ta slova.

Jaké máme vize? Já mívám takhle k ránu takovou vizi, že po stepi se znaky rumiště pobíhají veselé děti mezi pasoucími se kozami. V dálce se rýsují rozpadající se paneláky. Je to vyloučená lokalita, v níž ještě přežívají nepřizpůsobiví Češi, kteří ne dost věrohodně milují Alláha.

Ve společnosti, jaká i u nás přežívá je důležité hledisko uplatnitelnosti. Kdysi, před desítkami let se žádala uplatnitelnost absolutní. Každý musel být k něčemu pozitivnímu dobrý.

V této souvislosti si dovoluji připomenout klinickou kasuistiku:

Bylo to na konci sedmdesátých let. Šlo o vojáka základní služby. U útvaru byl nápadný tím, že odmítal cokoli dělat, cvičit v poli, zúčastňovat se taktické i politické přípravy, fasovat výstroj a výzbroj, škrávat brambory. Tak byl odeslán na Psychiatrické oddělení Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Tam mu dali jednak modrou knížku, jednak diagnózu schizofrenie a jako civila ho poslali na Psychiatrickou kliniku lékařské fakulty, kde jsem tehdy pracoval. Pohovořil jsem s ním a zjistil absenci příznaků schizofrenie vyjma jediného utkvělého přesvědčení, že nemusí pracovat, protože lidí je dost a i bez něj udělají dost práce. Starší kolegové na rozdíl ode mne to pokládali za blud, já za osobní přesvědčení.

Tehdy jsme nedoceňovali, že jeho pohled na společnost a jeho místo v ní byl vysoce progresivní. Jak už to u lidí, kteří předběhli svoji dobu bývá, zůstal nepochopen a ocitl se v blázinci.Věřím, že nezisková organizace Post Bellum ho vypátrá a vyzpovídá ho pro Český rozhlas a jiná neziskovka získá peníze na pomník.

Dnes nás psychiatry mladí lidé netoužící po nějakém společensky užitečném uplatnění vůbec nepřekvapují, ba naopak, stávají se novou normou. Mladí lidé, kteří touží po společensky užitečném uplatnění začínají vypadat jako podivíni.Je rozdíl mezi deklarovanou a obecně přijatou normou.

Rád vyprávím kreslené vtipy: „Příslušník veřejné bezpečnosti se ptá mladíka: „Jak to, že nemáte dlouhé vlasy, a vytahanej svetr a džínsy? Ukažte mi občanský průkaz!“

V dobách, kdy existovala republika, by nikoho nenapadlo zvát do republiky lidi, kteří nemohli být ničím užiteční. Dnes nám namlouvají, že nejenže všichni mají stejná práva, ale dokonce jsou vlastně stejní. A hlavně se od nikoho nesmí nic chtít. Jde samozřejmě o „lidská práva“ nikoli občanská nebo sociální práva. Ta už vyšla z módy.

Lidi je třeba pro účely indoktrinace zastihnout v situaci, kdy jsou indoktrinaci nejpřístupnější. Ne náhodou stojí v bibli „nechte maličkých přijíti ke mně“, z toho důvodu se do školy zvou jednou milicionáři, pak přežívající legionáři, dnes zase převaděči diverzantů a jiní bojovníci proti komunismu.

Hitler se ve svých zápiscích zmiňuje, že dělníky je třeba oslovovat pozdě odpoledne, když jsou unavení z práce, to jsou oslabeni a propagandu přijímají nejlépe.

Jak jsem naznačil, budoucnost bude taková, jaká bude výchova a vzdělávání včetně indoktrinace dospělých.

Chceme-li novou republiku, věc veřejnou, tedy obnovení vlády lidu, pak musí existovat politický národ, občané se s ním musejí identifikovat a musejí být vedeni k tomu, aby byli, jsou-li toho schopni, společensky užiteční. Musejí mít informace. Musejí být vzděláváni a vychováváni, aby byli uplatnitelní, aby nebyli parazity, aby neuplatňovali svobodnou zvůli, aby se vzájemně respektovali, aby byli zdatní. Výchova a vzdělávání musejí být náročné. Jinak jako národ neobstojíme proti lépe připraveným a agresivnějším. Neuhájíme zemi, jak napsal Karel Hynek Mácha: „Vlast jedinou, v dědictví mi danou…“

Nakonec zbývá otázka, kdo by měl být iniciátorem obnovení republiky.

Asi před rokem jsem v nadsázce v jedné diskusi řekl, že potřebujeme nové národní obrození.

Na to navázal Jaroslav Bašta a mluvil o novém národním obrození zcela vážně. Myslím, že měl pravdu, že je to nutnost. Je to vize. Jaká síla by to měla uskutečnit? Zatím ji nevidím. Pracujme na tom, jinak naše dějiny skončily, připomínání výročí už zcela pozbude smyslu a budeme rozptýleni ve všehomíru.

Ivan David tento text přenesl na Litoměřickém semináři "100 let od vzniku Československa" v sobotu 22. září 2018

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.