Máme za úkol se vyjádřit k otázce, nakolik jsme na obnovení naší státní suverenity připraveni?

Na úvod bychom se měli pokusit definovat základní pojmy. Definice suverénního státu, kterou najdeme na Wikipedii je nepoužitelná.

Suverénní stát přece nevnímáme JEN jako stát „s centralizovanou vládou se suverenitou nad určitou oblastí a schopností vstupovat do vztahů s ostatními státy“.
Suverenita pro mne znamená uplatňování vlastní nezávislé vůle. Asi někoho zklamu, ale nelžeme si, že je dnes možné, aby země uprostřed Evropy o rozměrech ČR mohla uplatňovat úplně nezávislou vůli.

Nemůžeme uhájit sami Českou republiku vojensky, nemůžeme být nezávislí ani hospodářsky při závislosti na dovozu surovin a vývozu produktů. Ani si nemůžeme nalhávat, že máme nějakou jedinečnou kulturu a že ji můžeme nezávisle uchovat. To bylo možné v době feudální rozdrobenosti. Udržet suverenitu vedle sjednoceného Německa dnes by nebylo bez cizí podpory možné.

To, o co se máme snažit, je udržení vyvážených vztahů s velmocemi tak, aby nebylo v zájmu žádné z nich zcela ovládat naši národní komunitu v našich hranicích. Znamenalo by to, že všichni kolem nám budou ochotni garantovat suverenitu. Tak tomu zdánlivě bylo za První republiky, ale jen do doby, než došlo na lámání chleba, a důležitější pro ostatní bylo spokojené Německo. Byli jsme chráněni mezinárodními smlouvami, ale jak napsal Karel Čapek, smlouvy jsou od toho, aby je dodržovali ti slabší.

Vzhledem k našemu geopolitickému postavení je udržení suverenity velmi těžké a postavení naší národní komunity je z principu nestabilní. Můžeme ale usilovat o vyvážené vztahy, které by nám garantovaly relativní suverenitu. Můžeme toho dosáhnout. Možná, například, když Německo a Rusko se budou vzájemně potřebovat a společně uznají, že nebudeme patřit do sféry výlučného vlivu ani jedné strany. Ale tuto situaci nebudou chtít připustit Spojené státy. Obratu bychom se mohli dočkat, pokud by Evropa přestala být vazalem USA. Některá příští generace by se toho mohla dožít.
Vždy se najdou síly, které ve spojení s nějakou cizí mocí usilují o ovládnutí země, kterou chtějí spravovat jako protektorát, a být prodlouženou rukou cizí moci.

Boleslav I. sice vedl válku s římským císařem Otou I. a odmítl mu odvádět tribut, ale po 15 letech se s ním pragmaticky spojil proti Maďarům, zatímco jeho babička Ludmila a bratr Václav se poddali Jindřichu Ptáčníkovi a zavázali se platit tribut. Boleslav se vzepřel a dosáhl víc.

Proč ustupovat někomu, kdo se podrobuje dobrovolně, a dokonce rád.

O jedenáct století později odvádíme tribut vydřený z obyvatelstva, zatímco naše vláda, nikoli země je pod ochranou protektora, kterého situace obyvatelstva vůbec nezajímá. Naproti tomu Maďaři a Poláci jsou v konfliktu s Evropskou unií, jejich vlády tribut odvádějí v menší míře a více se starají o blaho obyvatelstva.

I ta nejprimitivnější žena ví, že dosáhne víc, když nedá. Naše vláda nedosáhne nic, protože dá a ještě je iniciativní, papežštější papeže.

To bylo obecné, a teď to zvláštní:

Evropská unie celkem úspěšně předstírá, že je stát, ale formálně je jen organizací založenou na základě mezinárodní smlouvy.

Na sklonku moci Rakousko-Uherska Češi měli diplomacii, ale neměli vlastní stát, dnes máme stát, ale nemáme vlastní diplomacii.

Naše nejvyšší zastupitelské orgány se z 80% zabývají implementací směrnic EU. Vláda je svázána implementovanými směrnicemi a přímo vykonatelnými nařízeními. Státní správa může konat jen to, co jí zákony ukládají. Současná vláda koná velmi ochotně a iniciativně, to, co jí EU ukládá, ačkoli je to pro národní komunitu zničující. Proto prvním úkolem musí být odstranit tuto vládu.

Je ale otázka, zda je připravena kvalitní připravená náhrada za tuto nepřipravenou vládu. Není.

Vláda se právem cítí ohrožena, aspoň její inteligentnější členové, proto, aby se udržela u moci prosazuje korespondenční volbu, cenzuru a další totalitní opatření.
Vláda má výhodu, že dezinformační mainstreamová média jsou na jejich straně a alternativní média jsou omezována a cenzurována. Média jsou ale moci užitečná jen pokud jim lidé věří. Jestliže občané rozpoznají nesoulad mezi tím co vidí a zažívají na jedné straně, a pokřiveným obrazem reality v médiích, přestává být důležité, kdo média ovládá.

Česká armáda je expedičním sborem. Knížata měla povinnost dodávat panovníkovi vyzbrojené oddíly na jeho výboje a musela je zaplatit z peněz vydřených z nevolníků. Dnes to není jiné. Naše protektorátní vláda iniciativně pomáhá americkému panovníkovi při přípravě útočné války, ačkoli je to podle českého zákona nepromlčitelným trestným činem „přípravy útočné války“ podle § 406 v souběhu s nepromlčitelným trestným činem „podněcování útočné války“ podle §407.
Máme sice Vysokou školu ekonomickou a na ní národohospodářskou fakultu, ale to je zastaralý název, žádné národohospodáře tam nevychovávají, školí účetní a analytiky pro zahraniční firmy přisáté na místní zdroje.

Nemáme hospodářskou základnu, Hospodářská komora ČR, Svaz průmyslu a dopravy ČR, Svaz obchodu a cestovního ruchu ČR sdružují převážně zahraniční firmy působící v České republice, které mají zájem na dobrých podmínkách pro sebe, to znamená, aby jim nikdo nekladl odpor a neurčoval limity. Nadnárodní korporace mají obrovský korupční potenciál, kterého využívají, a kterému nelze účinně čelit. Jsou schopni zaplatit jakoukoli kampaň. A oni jsou připraveni. Samozřejmě v ČR například nehodlají platit daně. Pokud vůbec někde platí, tedy v daňových rájích, o kterých v Evropské unii desetiletí vyprávějí, jak je chtějí zrušit. Korporace samozřejmě chtějí vyvážet nezdaněný kapitál. Samozřejmě mají zájem, aby pracovní síla zůstávala co nejlevnější. Za tím účelem podporují výměnu obyvatelstva. Samozřejmě privatizují zisky a socializují ztráty.

Evropská unie je jen projektem nadnárodní hyperburžoazie. Ten pojem jsem si vypůjčil od Jana Kellera.

Hyperburžoazie rozhodně nepotřebuje demokracii, vládu lidu, vládu si obstará sama. Potřebuje úředníky, kteří to zprostředkují. Z toho vyplývá dělba úloh unijních institucí. V čele jsou úředníci Evropské komise, Evropský parlament to má jen odmávat. To zajistí spojené síly užitečných idiotů z frakce Zelených a Levice na jedné straně a z uvědomělých globalizátorů z frakce Lidovců, Socialistů a Liberálů (Renew). V Evropském parlamentu všechny perverzní návrhy procházejí v poměru přibližně 500 : 200.

Evropská rada klade chabý odpor, protože většina premiérů nereprezentuje ani tak občany, jako zájmy týchž nadnárodních korporací, kterým slouží Evropská komise. Občas některý premiér nebo rezortní ministr zazlobí, aby udělal dojem na domácí voliče. Tím se hladké uplatnění moci hlubokého státu trochu brzdí. Proto se plánuje zrušit princip jednohlasnosti a zavést rozhodující „kvalifikovanou většinu“ velkých a lidnatých států, aby odpor menších nebyl možný. Také Evropská komise prosazuje více přímo vykonatelných nařízení a méně směrnic, jejichž implementace národními parlamenty jen zdržuje prosazení záměrů.

Národní státy v Evropské unii jsou oficiálně určeny k likvidaci. Mohou sloužit, a mnohdy slouží, jako protektorátní správa na ovládaných územích. Užiteční idioti i uvědomělí globalizátoři často zdůrazňují, že to nejhorší, co by nás, tedy je, mohlo potkat, je „renacionalizace“, tedy návrat pravomocí národním státům. Ti hlupáci, nebo možná jen pokrytci, dětinsky argumentují že, cituji: „ globální problémy nelze řešit nacionalismem“. Budoucnost vidí v rozšiřování pravomocí Evropské unie na úkor států. Tak to vidí i současná prounijní vláda v České republice.

Pro obnovení suverenity nám chybí všechno: společná nebo alespoň převládající idea, respektovaná vedoucí síla i revoluční situace. „Revoluce“ znamená doslova otočení.
Jen dostatečně sjednocená komunita je schopna čelit vnější síle. Rozhodující vnější silou je nadnárodní hyperburžoazie, které se daří likvidovat sjednocení lidí, a pak i komunitu jako celek. Izolovaní nádeníci a chudí spotřebitelé nevzdorují, jsou už poraženi, protože izolováni.

Revoluční situace nastat může. Lid je sjednocován frustrací, ale zatím bez ideí. Ale není žádná revoluční síla. „Chcipl pes“ chcípne společně se psem. Emoce prostě není projevem vůle. Jen společná vůle sjednocuje.

Společnost je ve všeobecném rozkladu… Ten je mnohem hlubší, než je na povrchu vidět. Dokonce zasahuje vztahy mezi lidmi, i partnerské vztahy, nebo dokonce rodiny, pokud přežívají.

Ke společné akci by bylo nutné společnost konsolidovat. To je obrovská práce na dlouhou dobu. Nikdo si nestanovil takový cíl, nikdo nemá projekt, a už vůbec ne síly k jeho realizaci.

Nemáme spojence. Mluví se o Visegradské čtyřce. Mentalitou lidí je nám nejbližší Slovensko, ale to má ještě globalističtější vládu, a je ještě prolezlejší korupcí než Česká republika. Maďarsko má svoji politiku, která je nejen vlastenecká, ale nacionalistická. Dělí nás i Benešovy dekrety, které nás naopak spojují s Polskem. To se ovšem cítí být velmocí a Poláci ve svých snech snad od dětství dobývají Moskvu. Občané všech těchto států navíc většinově touží zůstat v Evropské unii. Ještě více na tom lpějí občané nejrozvrácenějších států EU, Bulhaři, Rumuni, Lotyši… Evropská unie jim umožňuje volný pohyb na Západ, za prací, aspoň nějakou. Na stále ještě bohatém Západě mohou nahradit za nižší mzdy domácí pracovníky. Vystoupení z Evropské unie by jim tuto možnost ztížilo. Zájem nebýt v EU mají ve velkém procentu ještě Finové. Tím výčet končí. Občany ostatních zemí drží v EU úzkost, co by bylo kdyby, a opravdu obratná demagogická propaganda EU.

Omlouvám se, že moje hodnocení připravenosti na vystoupení z EU připomíná zápis v soudním spisu: „Rekonstrukce činu ukázala, že terén je natolik svažitý a kamenitý, že není způsobilý ani k znásilnění, ani k rekonstrukci.“

Na minutu se vrátím před začátek: Dostali jsme zadání řešit co činit po vystoupení z EU. Ale my jako komunita nejsme připraveni ani k aktu vystoupení nehledě na objektivní podmínky.

K podpoře vystoupení z EU pomocí referenda by byla potřebná velká většina osob podporujících vystoupení. Velká většina proto, že před referendem bude čelit obrovskému profesionálně vedenému tlaku proti vystoupení. Nemáme ani uzákoněné obecné referendum. Referendum umožňující případně rozhodnout i o vystoupení z EU prosazuje z prostým okem viditelných politických subjektů jen SPD. Trikolora byla proti, prý už není.

Shrnu sdělené:

1) Neexistují společenské podmínky pro vystoupení, chcete-li „revoluční situace“.
Pro vystoupení z EU a následnou rekonstrukci země jako relativně suverénního státu chybí skoro všechno. Nejsou příznivé vnější okolnosti. Nepřejí si to reprezentace téměř všech zemí EU, nepřejí si to Spojené státy. Vůbec nikdo nás v tomto kroku nepodpoří, naopak.

Pokud jde o vnitřní podmínky: Chybí koheze ve společnosti, pocit sounáležitosti. Panuje všeobecná nedůvěra ke všemu politickému, což je příznivé pro vládu. Lidem je jedno komu nebudou věřit.

Je nemnoho lidí, kteří v rámci svých možností popisují stav věcí v Evropské unii a v České republice. Ale je nás málo a informace daleko nedojdou.

2) Neexistuje žádný ucelený vlastenecký projekt včetně představ o ekonomické základně v budoucnosti. Rašín prosadil daňovou domestikaci, naproti tomu volný pohyb kapitálu – v případě ČR směrem ven - je jednou z hlavních zásad Evropské unie.

3) Není dobře připravená vedoucí síla, která by změnu uskutečnila. Nejdál je v tom SPD, ale ne dost daleko.

Ano, jestli zůstaneme v EU, naše národní komunita dopadne velmi špatně, ještě mnohem hůř, než je na tom teď. Přestane existovat.

Ale končím konstatováním: Není vhodná doba, není dost odpracováno, nejsme připraveni, ale zcela jistě se značně prohloubí počínající všeobecná krize, snažme se být připraveni, mohla by být příležitostí k úniku.