Tím chci vyjádřit, že o škodlivosti kouření vím. Stejně jako vím o cenách cigaret, které za posledních dvacet let zdražili více než desetkrát. Přibližně i vím, kolik má z krabičky cigaret stát. Ale mám slabou vůli, abych přestal, dokázal jsem pouze omezit počet vykouřených cigaret. Tyto skutečnosti uvádím proto, že při různých protikuřáckých kampaních mám dojem, že kuřáci jsou těmi, co tyto kampaně vedou, považováni za blbce, kteří o škodlivosti kouření absolutně nic neví.

Pokud něco opravdu nevím, tak nevím, kolik stát na kuřácích prodělává. Zatím jsem slyšel pouze a jen, že stát prokazatelně prodělává na kouření svých občanů, aniž by někdy bylo doloženo kolik. Pak, že ve světě je moderní nekouřit, a také se tam nekouří, aspoň tolik co u nás. Nikdy jsem se až tak podrobně nezabýval s tím, kolik je v kterém státě kuřáků a nekuřáků. Ale v řadě států jsem se setkal s možností volby. Zda chci kuřácký nebo nekuřácký pokoj, zda chci v restauraci sedět v kuřácké či nekuřácké části, zda ve vlaku chci to či ono kupé. Rovněž pokud zhodnotím dopad kouření v rodině, kde v předchozí generaci kouřili všichni muži, přesto, že jak v první tak i druhé světové válce byly s kouřením potíže kvůli nedostatku tabáku, tak kupodivu délka života u nich daleko více závisela na prostředí, kde žili, než na počtu vykouřených cigaret, nebo doutníků.

Mám obavy, že zákazy se příliš nevyřeší. První zákaz pamatuji někdy z počátku šedesátých let minulého století, kdy se omezilo kouření v osobních vlacích. Ve vlakové soupravě bylo možné kouřit pouze v jediném, obrovskou cedulí označeném vagonu. Jako důvod se uváděla čistota vagonů, protože kuřáci vagony znečišťují. Kouřit se přestalo a vagony byly špinavé dál. Navíc se někteří nekuřáci stali militantními a zákaz kouření rozšiřovali podle svého uvážení dál. Stal se mi případ, kdy kuřáckým vagonem byl vyřazený rychlíkový vagon 1. třídy. Polstrovaná křesla, kupé jen pro šest lidí. Usedl jsem a zapálil si. Za dvě tři minuty přistoupily dvě dámy, a vyzvaly mě, abych okamžitě dokouřil. Namítl jsem, že jsme v jediném kuřáckém vagoně a zbylých pět je nekuřáckých, tedy ať se přemístí do některého z nich. Spustily na mě spršku, že ony můžou sedět, kde chtějí, protože jsou dámy a já proti nim cucák, tak jsem cigaretu uhasil a strčil do popelníku, nechtěje se hádat s třikrát tak starými ženami. Netrvalo dlouho a přišel kouřící opilý muž, na kterém ženy zkusily, co před chvílí na mně. Nejprve se posadil, popel odklepl směrem k nim, uvedl, že je v kuřáckém vagoně, a když ženy pokračovaly, rozčílil se a začal je poučovat metodou výhrůžek a nadávek, z nichž publikovatelné jsou snad jedině, „vy dvě brécy, krávy spanilé“, další už ne. Ženy poplašeně vstaly a odešly. Připouštím, že mohlo vše proběhnout i obráceně, kdy by si usurpoval větší práva zase kuřák. Příběh uvádím jen jako příklad, že zákaz stejně nic nevyřešil.