Tím chci vyjádřit, že o škodlivosti kouření vím. Stejně jako vím o cenách cigaret, které za posledních dvacet let zdražili více než desetkrát. Přibližně i vím, kolik má z krabičky cigaret stát. Ale mám slabou vůli, abych přestal, dokázal jsem pouze omezit počet vykouřených cigaret. Tyto skutečnosti uvádím proto, že při různých protikuřáckých kampaních mám dojem, že kuřáci jsou těmi, co tyto kampaně vedou, považováni za blbce, kteří o škodlivosti kouření absolutně nic neví.

Pokud něco opravdu nevím, tak nevím, kolik stát na kuřácích prodělává. Zatím jsem slyšel pouze a jen, že stát prokazatelně prodělává na kouření svých občanů, aniž by někdy bylo doloženo kolik. Pak, že ve světě je moderní nekouřit, a také se tam nekouří, aspoň tolik co u nás. Nikdy jsem se až tak podrobně nezabýval s tím, kolik je v kterém státě kuřáků a nekuřáků. Ale v řadě států jsem se setkal s možností volby. Zda chci kuřácký nebo nekuřácký pokoj, zda chci v restauraci sedět v kuřácké či nekuřácké části, zda ve vlaku chci to či ono kupé. Rovněž pokud zhodnotím dopad kouření v rodině, kde v předchozí generaci kouřili všichni muži, přesto, že jak v první tak i druhé světové válce byly s kouřením potíže kvůli nedostatku tabáku, tak kupodivu délka života u nich daleko více závisela na prostředí, kde žili, než na počtu vykouřených cigaret, nebo doutníků.

Mám obavy, že zákazy se příliš nevyřeší. První zákaz pamatuji někdy z počátku šedesátých let minulého století, kdy se omezilo kouření v osobních vlacích. Ve vlakové soupravě bylo možné kouřit pouze v jediném, obrovskou cedulí označeném vagonu. Jako důvod se uváděla čistota vagonů, protože kuřáci vagony znečišťují. Kouřit se přestalo a vagony byly špinavé dál. Navíc se někteří nekuřáci stali militantními a zákaz kouření rozšiřovali podle svého uvážení dál. Stal se mi případ, kdy kuřáckým vagonem byl vyřazený rychlíkový vagon 1. třídy. Polstrovaná křesla, kupé jen pro šest lidí. Usedl jsem a zapálil si. Za dvě tři minuty přistoupily dvě dámy, a vyzvaly mě, abych okamžitě dokouřil. Namítl jsem, že jsme v jediném kuřáckém vagoně a zbylých pět je nekuřáckých, tedy ať se přemístí do některého z nich. Spustily na mě spršku, že ony můžou sedět, kde chtějí, protože jsou dámy a já proti nim cucák, tak jsem cigaretu uhasil a strčil do popelníku, nechtěje se hádat s třikrát tak starými ženami. Netrvalo dlouho a přišel kouřící opilý muž, na kterém ženy zkusily, co před chvílí na mně. Nejprve se posadil, popel odklepl směrem k nim, uvedl, že je v kuřáckém vagoně, a když ženy pokračovaly, rozčílil se a začal je poučovat metodou výhrůžek a nadávek, z nichž publikovatelné jsou snad jedině, „vy dvě brécy, krávy spanilé“, další už ne. Ženy poplašeně vstaly a odešly. Připouštím, že mohlo vše proběhnout i obráceně, kdy by si usurpoval větší práva zase kuřák. Příběh uvádím jen jako příklad, že zákaz stejně nic nevyřešil.

Další zákaz se připravoval někdy v šedesátém osmém. Ten pohořel na měření znečištění, kdy bylo zjištěno, že po dobu čekání asi deseti minut na zastávce tramvaje v Praze, nadýcháte se tolika zplodin od kolem jedoucích aut, jako byste vykouřili dvacet startek. Tehdy se pak od nového zákona upustilo.

V osmdesátých letech se přijímal zákon proti alkoholismu, toxikománii a též proti kouření. Při jeho podpisu měl údajně prezident Husák říci, „ještě jsem neviděl, ani neslyšel, že by někdo vykouřil dvacítku cigaret a potom roztřískal hospodu, tak proč to spojujete.“

Mám za to, že současná úprava ohledně kouření plně vyhovuje. Odpovídá i úpravě jinde ve světě. Dává možnost si vybrat, zda půjdu do kuřácké nebo nekuřácké restaurace, které musí být od sebe stavebně oddělené.

Absolutním zákazem se pouze znepříjemní kuřákům život a znečistí ulice, protože se bude v nejlepším případě kouřit před restauracemi, jejichž návštěvnost se sníží. Také je třeba vzít úvahu, že každý prohibiční zákon se nechá obejít, a tím budou vznikat další problémy. Odvolávání se na zdraví lidu, považuji za neopodstatněné, pokud volím nejpřijatelnější výraz. Kdyby establishment měl o zdraví lidí takovou starost, jak tvrdí u tohoto zákona, musel by především řešit kvalitu potravin a jejich skladbu, vytvářet podmínky, aby pro lidi bylo výhodné cestovat hromadnou dopravou, zlepšovat zdravotnictví, a neměnit jej na především výdělečný spolek zdravotních zařízení a pojišťoven, a řešit řadu dalších otázek, týkajících se zdraví a životního prostředí.

JUDr. Ivan Jordák, Letohrad