Co o něm dnes víme, co jsme o něm dosud nevěděli, že došlo k obnově této slávy. Jednak že nebyl zpovědníkem královny Žofie, co si patrně vymyslel Václav Hájek z Libočan ve své kronice. Skutečný důvod jeho mučení a usmrcení je jeho angažovanost ve funkci generálního vikáře ve sporu mezi králem Václavem IV a arcibiskupem Janem z Jenštejna ohledně úřadu opata v Kladrubech. Potvrdil novým opatem Olena a znemožnil tak králi tu vytvořit jím zamýšlené biskupství. Patrně si neuvědomil, že tím hraje o svůj život, dokud zmučený nebyl shozen z Karlova mostu. Je proto více než podivné, že se i nyní při kázání na jeho připomenutí stále vzpomíná zpovědního tajemství, když v tomto případě šlo především o moc a majetek. Rovněž byl vyvrácen jeden ze zázraků, uchování jeho jazyka do dnešní doby, zjištěním, že se nejedná o jazyk, ale mozkovou tkáň. Jistě lze chápat legendu o něm, co pro řadu lidí znamená a smířit se s ní, jak uvádí profesor Josef Pekař v jednom ze tří svých článků o Janu Nepomuckém, kde píše, “na legendu svatojánskou a na kult svatojánský je třeba se dívati jako na jiné legendy a jiné kulty svatých, tj. jako na projev a produkt náboženského cítění doby, která v ně vtělila své mravní snahy a kulturně-náboženské a národně – politické naděje. Nakonec pohádky a pověsti také příliš přísně nezkoumáme.

Je však podivné, proč takřka bez povšimnutí míjíme pětisté šedesáté výročí volby a korunovace Jiřího z Poděbrad Českým králem. Krále, nazývaného králem dvojího lidu, husitským králem, prvním králem novověku, a jinými zase kacíř, husita, travič, parchant a kdo ví, které ještě pro něj pejorativní výrazy byly užity. Nepocházel ze žádné dynastie, od sedmi let byl sirotkem, jeho matka není dodnes známa. Obdobně, jako předtím zemským správcem v roce 1452, byl králem zvolen utrakvisty i katolíky. Byl králem, asi prvním v historii, nechávajícím svým poddaným aspoň částečně náboženskou svobodu. Králem, který dává přednost prospěchu země, před prospěchem svého rodu, požadavkem, aby se jeho nástupcem stal Vladislav, syn Polského krále Kazimíra. Králem, který nabízel svou brannou mocí zabránit Turkům vpád do Evropy, pokud s ním evropští panovníci uzavřou mír. Králem, který předešel o několik set let svou dobu a navrhl smlouvu o nastolení míru v celém křesťanstvu, k čemu se odhodlala Evropa a pak i svět až ve 20 století. Jak o něm napsal Palacký, „byl prvním laickým králem, mučedníkem státu moderního“. Bohužel, pokrokovost se nikomu, tedy ani králům, neodpouští.

Máme tu ještě další výročí, o které aspoň vedeme spory. Je dnem vítězství a posledním dnem druhé světové války v Evropě 8 nebo 9 květen, když víme, že na našem území probíhaly boje ještě 11 května, a znovu vypukly v devadesátých letech na Balkáně, nebo v tomto tisíciletí na Ukrajině. Jsou i další dny v květnu, kdy došlo k významné události. Tak třeba 23. 5. třetí pražská defenestrace roku 1618, nebo atentát na Heydricha 27. 5. 1942 se všemi důsledky, které tyto činy pro náš národ měly.

A tak přemýšlím, zda by nebylo lepší především vzpomínat a oslavovat 1. Máj, i jako svátek práce, jak psal Neruda, i jako lásky čas, jak nám přiblížil Mácha, vždyť bez lásky a bez práce nemůže existovat žádný člověk. A vzpomínám, že v mládí jsme dokázali snadno stihnout oslavit oboje. Samozřejmě ta večerní oslava byla pro nás mnohem přitažlivější. Proto jsem byl překvapen, když jsem kdysi v devadesátých letech sledoval rozčílenou reakci ekonoma pana Ježka v televizi, který se zlobil na oboje oslavy prvního máje, práce i lásky. Překvapil mě požadavkem zrušení svátku práce, který občas opakují v našem Parlamentě, aniž by dokázali uvést pořádný důvod proč tento svátek zrušit. Jako ekonomové snad vědí, že bez práce nejsou koláče, co věděly už naše babičky. Ovšem, pan Ježek dovedl svou zlobu tehdy k dokonalosti, když se rozčílil i nad názvem Máchova Máje, otázkou, proč tuto báseň nenazvat třeba červen. No, prostě každý má nějaké své důvody.

JUDr. Ivan Jordák