Kapitola první: Média a jejich zprávy
Čtu článek první, který tvrdí, že čím dál tím více Čechů se smiřuje s tím, že budou bydlet v nájmu. Zatímco v roce 2020 se 62 procent lidí obávalo, že kvůli koronavirové krizi na vlastní bydlení nedosáhnou, v letošním roce jich výrazně přibylo, podle průzkumu, který realizovala společnost Generali Investments CEE, jde o 77 procent.
Podle jiného článku si ale s rostoucí inflací láme hlavu nejedna domácnost s volnými penězi. (to je těch zbylých 33%?) Řeší otázku, kam své peníze uložit, jak je investovat, aby ochránila jejich hodnotu. Obrovský zájem o vlastní bydlení, který aktuálně panuje na realitním trhu, je toho jasným důkazem.
Podle realitních makléřů pak „není nic výjimečného, když dáme ráno inzerát na prodej bytu a odpoledne máme kolem stovky zájemců. Běžné jsou dříve nemyslitelné hromadné prohlídky a byt získá ten, kdo v aukci pak přeplatí ostatní. Výši provize nám určuje i to, o kolik výše jsme schopni v aukci cenu bytu vyšroubovat,“ říká pražský realitní makléř, který si ale nepřál být jmenován. Oba články vyšly ve stejný den. Podivné.
Kapitola druhá: Politici
Blíží se volby, a tak si pročítám pasáže politických stran s nadějí ve volbách uspět, o bytové politice. Je to jak pohádka o tom, jak pejsek a kočička vařili dort. Od fabriky na byty za 15 tisíc korun na metr, přes nijak neupřesněnou výstavbu 40.000 bytů ročně, přes různá zdanění volných bytů a státní výstavbu a vzory z berlínského pozdvižení snahy byty „prostě vyvlastnit“ až po modlitbu ke stavebnímu zákonu. Tu a tam kdosi cosi řekne o bytovém družstvu, ač jeho existenci a právní úpravu zejména pravicové strany zcela rozcupovaly. Dějiny se opakují, i když na opačném konci politického spektra. To je (téměř) vše. Systém, analýza, koncepce? Asi ji politici nepotřebují, prostě to „odmakají“.
Kapitola třetí: Bankéři
Ti jsou v klidu. Přichází s nápady na prodloužení délky splatnosti hypotéky třeba na padesát let s nástupnictvím splácení dědiců. Fajn, ale to povede jen a jen k růstu cen. Poskytnutý úvěr mají zajištěn nemovitostí, a tak jsou v klidu. Vše ostatní je nezajímá. Zisk je zaručen, a to dlouhodobě. Na krizi bydlení se dá slušně vydělat, že.
Kapitola čtvrtá: Jak to vlastně skutečně je
Po roce 1989 nová politická reprezentace zcela správně chtěla státní bytovou politiku a plánovanou ekonomiku transformovat. Ekonomičtí teoretici prognostického ústavu činili převratné transformační kroky, právo, právní úprava a zákony stěží tyto změny kopírovaly, většinou z určitým zpožděním. Důsledek?
Naivní představy že tržní ekonomika sama vše harmonicky srovná, pravidla nabídky a poptávky a soukromý kapitál přinesou blaho národu, a už se nebudou lidé stěhovat do těch pověstných „králikáren“, se nenaplnila. To by muselo jít o vyvážený model zahrnující nejen výstavbu vlastnických bytů, reformu nájemního bydlení až po neziskovou výstavbu, která cenu bytů stlačí na rozumnou míru. A také existence sociálního bydlení. To ovšem povětšinou neexistuje dodnes.
Namísto toho, abychom se více věnovali zahraničních zkušenostem, a to jak pozitivním, tak i negativním, jsme směle převedli státní byty obcím ale trvali jsme na regulaci nájmů, které byly nižší než náklady na provoz domů. Řešení? Transformace, převody do vlastnictví. A pozor, šlo o statisíce až miliony bytů. Nikoliv za tržní cenu, ale za babku. Pro tehdejší generaci super. Víc nic.
Družstva, která v padesátých letech komunisté obnovili a která je zachránila od ostudy (vystavěla 800.000 bytů) vcelku se omylem poslanců ještě ve federálním shromáždění v roce 1992 rozdala členům a staly se tak opět levně nabitým zbožím pro jednu generaci. Pro oba případy platí „levně získal, draze prodává“. Dostupností bydlení to nepomohlo ani za mák.
Stát se o bydlení moc nestaral. Všechno nové, hypotéky, stavební spoření, narovnání mnohé pokřivené právní úpravy se dělo poslaneckými návrhy z iniciativy odborných svazů a spolků. Vlády stály stranou, téměř bez výjimky.
Nová civilní legislativa udělala z jedné právní věty román a v oblasti bydlení přinesla pouze teoretickou čistotu ale též praktické problémy, které dodnes nikdo neřeší. Na řízení společenství vlastníků aby měl člověk bezmála univerzitní vzdělání. Až se o vlastnících bytů točí celkem zdařilé komedie.
A tak se opakuje pořád stejné. Sliby před volbami, a krátká paměť po volbách. Stačí mrknout do programového prohlášení posledních dvou vlád a musí Vás napadnout, že kdyby to vlády vše realizovaly, bylo by skutečně, ano skutečně líp. Ale není.
A když chce někdo „líp udělat“, třeba první krok poslance ČSSD Jana Birkeho s návrhem na dostupné bydlení, všichni kývají, ale za zády přemýšlí, jak mu podrazit nohy. Je přece těsně před volbami, takže úspěch jiným partajím nepřipustí za žádnou cenu. Pokrytecké? To je v politice asi obvyklé.
A tak jsem se, jako člověk, který většinu své odborné praxe v teorii bytové politiky působí, který měl to štěstí pobývat v mnoha zemích světa a byl členem několika specializovaných mezinárodních institucí, který důvěrně zná mnohé evropské modely včetně forem dostupného bydlení, vidivše, že politici všech stran o odborné rady příliš nestojí, jsem se rozhodl požádat redakci „Vaší věci“ o publikaci seriálu článků. Mám představu o intervalu pondělí středa pátek počínaje příštím týdnem. Občané by měli vědět, že stávající situace plná nedostupného bydlení pro většinu lidí vskutku řešení má a pokud to ještě stihnou, měli by se politiků ptát, proč s tím nic nedělají a jen vymýšlí podivnosti. Doufám, že si počtete.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV