A také porovnala důchodové systémy u nás a v Rakousku s tím, že výše důchodů i náklady státu na jejich vyplácení jsou u sousedů významně vyšší, zatím co zdroje – objem státního rozpočtu obou zemí je srovnatelný. Dovozuji z toho jednu zásadu: Chceme-li zajistit v budoucnu důstojné důchody, musíme s výdaji rozpočtu nakládat jinak, revidovat nezbytnost různých mandatorních výdajů a dát prioritu tam, kde ji chceme mít. Z tohoto úhlu pohledu však potřebná opatření překračují rámec kompetencí této komise.

Je příznačné, že jedna z oblastí, kterou také shodou okolností má v kompetenci Maláčové ministerstvo a především Ministerstvo pro místní rozvoj – sociální bydlení – může být chápána jako „černá díra“ státního rozpočtu. Možná jedna z mnoha černých děr, které způsobují mandatorní výdaje státu tam, kde moderní (nejen evropské) země aplikují účinnější a levnější nástroje které však naše vlády dlouhodobě ignorují.

Toto mé tvrzení dokládá v mnohém i Nejvyšší kontrolní úřad. Ten zcela nedávno prohlásil, že na podporu bydlení vynaložil stát za posledních dvacet let 232 miliard korun. „Kromě toho přispívá i ohroženým lidem na náklady na bydlení, za poslední dva roky šlo o 23,2 miliardy korun,“ uvedl NKÚ. Stát sice vynakládá na bydlení značné peníze, přínosy této podpory ale průkazně nevyhodnocuje. U podpořených sociálních bytů NKÚ zjistil, že stát nesleduje, kdo tyto byty užívá. Přitom poskytl dotace na víc než 22 tisíc takových bytů. Za slabinu tuzemské bytové politiky NKÚ považuje i to, že nejsou jasně vymezené pravomoci a odpovědnosti mezi institucemi, které mají podporu bydlení na starosti. Tolik publikované informace.

Nechci spekulovat o efektivitě výdajů státu v činnostech, které nejsou předmětem mého odborného zaměření. Ale jsem dlouhodobě přesvědčen, že důstojná, sociálně citlivá a spravedlivá bytová politika může být pro stát či obce levnější, efektivnější a účinnější. A také tvrdím, že zmíněné miliardové výdaje jsou důsledkem právě oné nečinnosti státu v bytové politice, která trvá v některých oblastech již několik desítek let a zdá se, že vláda Andreje Babiše v ní hodlá pokračovat.

Je to jako „déja‘ vu“. Již počátkem devadesátých let nás v komisi zemí EU pro sociální bydlení, kde jsem tehdy zastupoval česká bytová družstva ve statutu pozorovatele nás právě Rakušané, ale i Němci či Francouzi i další varovali. Jedna z nejnákladnějších oblastí může být pro vás sociální bydlení. Může, ale nemusí. Když nevytvoříte levný model dostupného bydlení a budete spoléhat jen na tržní mechanismy bytové politiky, stane se tento segment bezednou studnou výdajů státu. Zdá se, že to nastalo. Vlády nejprve slepě bránili systém tuhé regulace nájemného, na změně v roce 2005 jsem spolupracoval. Ale princip nezbytného propojení deregulace se vznikem sektoru levných nájemních bytů, který se zde mohl obnovit a rozvíjet již 14 let (což jsme tehdy považovali za nutnou součást deregulace) dodnes nikdo nerealizoval. Privátní podnikatelé, nazývaní „obchodníci s chudobou“ bohatnou, stát se topí v ohromných výdajích. A zdá se, že premiér Babiš a ministryně Dostálová tuto oblast i nadále považuji za zbytečnou, hodnou jen jakéhosi investičního plánu. Rarita, která nikde nefunguje. Že to ale přehlíží koaliční partner – ČSSD, to nepochopím.

A přitom nejde o žádná nesplnitelná očekávání. Namísto podivných návrhů zákonů o sociálním bydlení je třeba obnovit vedle funkčního trhu s byty též neziskový sektor tak, jak funguje třeba právě v Rakousku. Podotýkám, že po dlouhá léta (od roku 1873 do roku 1953) to byl model pro obě země upraven shodnou právní normou. Trh potřebuje změnu stavebního řízení, neziskový sektor zákon, jehož návrh máme v zásadách hotov.

Tento model levného dostupného bydlení je třeba bezodkladně obnovit. Musí dát i možnost a kompetence obcím aby samy nenesly ekonomické břemeno výstavby, ale mohly vznik takových společností iniciovat, určovat rozumné podmínky developerům, kteří musí nejen čerpat zisky z trhu, ale také něco pro jeho úplnou funkci přinést.

Kdo přesvědčí politiky, že je to nutné? Oni preferují jen kroky, které se projeví již zítra. Myslí si, že dlouhodobé modely voliči neocení. Stačí však mluvit s mladou generací a pochopíte jejich omyl. Bydlení v dostupné formě nabídky bude téma nejbližších let. Obnovíme li neziskové „obecně prospěšné společnosti bytové“, tak svůj měřitelný efekt přinesou v horizontu 10-20 let. O to víc je trestuhodné jakékoliv odkládání.

Možná se čtenář podiví, že jsem začal důchodovou komisí a končil u dostupného bydlení. Ale stát by měl prostředky vynakládat efektivně. Změnu důchodového systému považuji za nezbytnost, ale zdrojem nemusí být zvyšování různých daní a odvodů. A tak doufám, že zmíněná superkomise ministryně Maláčové vezme v úvahu i uvedený argument a že vláda svoji nečinnost ukončí. Je to komplex propojení vzájemně. Proto by měl vzniknout i tým, komise odborníků ke komplexní revizi bytové politiky. Jinak dobré řešení nalezne jen stěží, Jen aby to nedopadlo jako obvykle.