Vzpomínám na dobu před šesti lety a kauzu „Pandury“. Tehdy byl ministr obrany Karel Kühnl také v nezáviděníhodné situaci. Přišel tehdy, již po volbách, ale v době, kdy ještě vláda v demisi měla vládní odpovědnost a Mirek Topolánek byl na lovu přeběhlíků, za premiérem Jiřím Paroubkem a žádal, aby souhlas s podpisem smlouvy na nákup schválila vláda. Tehdy, na základě rychlého právního rozboru v řádu hodin, toto Jiří Paroubek odmítl. Proč? Bylo přece zcela vyloučené, aby vláda „pokryla“ svým usnesením rok trvající proceduru výběrového řízení a také ministr obrany měl kompetenci tuto smlouvu podepsat i bez posvěcení vládou.

Mimo jiné, pan ministr se zachoval zcela profesionálně, protože on mohl nepodepsat, ale pak by doběhly všechny lhůty a výběrové řízení by bezvýsledně skončilo. A přitom ministerstvo obrany řešilo nákup Pandurů proto, že byly nezbytně nutné pro ochranu vojáků v Afghánistánu. Pokud vím, tak pan Kühnl před podpisem toto konzultoval s tehdy již jmenovaným novým premiérem Topolánkem, který ovšem ještě neměl jmenovanou vládu, což se stalo až o měsíc později. A premiér Topolánek souhlasil. Co se dělo s kauzou dál, to je z veřejných zdrojů dostatečně známo, o tom nemá smysl dál psát…

Vlasta Parkanová je – nebo by měla být – politický rutinér. Proto je zcela nepochopitelné, proč jednala tak, jak jednala. Dobře věděla, že jde o kontroverzní zakázku, pomocí které jsme se prý snažili zbavit zakonzervovaných letadel L-139. Budiž, ale i když na ni někdo naléhal, i když premiér Topolánek – na rozdíl od svého předchůdce – souhlasil, že vláda nákup podivných letounů CASA „pokryje“, měla by s ohledem na okolnosti, ale i své kompetence a odpovědnost, vědět, že vláda schvaluje její návrh a uvěřit premiérovi, že usnesením vlády se odpovědnosti zbaví, je velký omyl.

Je to nepříjemné a vůbec to Vlastě Parkanové nepřeji. Ale když politik přejímá odpovědnost člena vlády svým slibem, měl by mít alespoň základní orientaci ve svých právech, povinnostech a odpovědnosti. A v tom se bohužel v posledních letech ústavní činitelé příliš neorientují. Mají moc, uplatňují ji, ale odpovědnost má (podle nich) vždy někdo jiný. A tak asi nezbývá, aby toto vše posoudil soud. Nemyslím si, že neobvyklost kauzy by žádala okamžitou demisi na post místopředsedkyně sněmovny, ale pokud mandátový a imunitní výbor paní místopředsedkyni nevydá, je to jen výsměch politiků občanům.

Publikováno se souhlasem vydavatele.