Do veřejného prostoru mají vstupovat výlučně představitelé politických stran, kteří ve volbách dostali mandát, a ne kdokoli nevolený, jen proto, že si zamanul.

Václav Havel se nikdy netajil nechutí vůči politickým stranám. Uvědomoval si jejich zranitelnost, jejich snadnou manipulovatelnost a náchylnost k různým formám korupčního vábeni. Pomíjel však nesporný fakt, že právě politické strany jsou základními školami politické demokracie. Zde se především lidé učí prosadit se jako politické bytosti, a společně tak cestou dialogu hledat politické postoje, jimiž usilují ve volbách na svoji stranu získat většinu voličů. Havel víc než z teorie vycházel z naší historické zkušenosti. Málokdy připomínaly politické strany otevřená společenství, naopak byly sektami do sebe názorově uzavřenými. Jinověrce ze svého středu vyvrhovaly jako nebezpečný odpad.  

Nebyl se skepsí vůči politickým stranám v našich dějinách první. Předcházel ho Karel Čapek a Ferdinand Peroutka, nakonec i prezident Masaryk. Dokonce i pokrokoví studenti z konce 19. století. Mezi ně patřil i tvůrce prvorepublikové hospodářské politiky Alois Rašín.  

Václav Havel nebyl však natolik pošetilý a natolik politicky nevzdělaný, aby si neuvědomoval, že nelze politické strany z demokratického procesu distribuce moci vyloučit. Jen hledal způsob, jek jejich často neblahé působení – například dané jejich krátkozrakým uvažováním – ve společnosti vyvážit. Podobně přemýšleli i jeho předchůdci.  

Petr Hájek své postoje vyjadřoval, jak sám několikrát zdůraznil, z pohledu křesťana a poctivého katolíka. To mě na věci zaráželo vůbec nejvíce. Patrně mu jako křesťanovi zůstalo utajeno, že zásadním poznáním křesťanského učení je skutečnost, že je to právě Bůh, v němž je každá lidská osoba ukotvena ve své nedotknutelné důstojnosti a ve své odpovědné svobodě. Smyslem odpovědné svobody je potom povinností každého křesťana, chce-li se v očích Boha osvědčit jako křesťan, a chcete-li jako katolík, zasáhnout všude tam, kde je jeho bližní ponižován ve své důstojnosti, tedy násilím ujařmován či uvrhován do sociální nouze. Kde je jednoduše ohrožována jeho svoboda. Mandát k takovému konání nepotřebuje získávat od lidí, obdržel jej – každý bez výjimky – od samotného Boha. Mluvil-li Václav Havel kdy o pravdě a lásce, měl na mysli právě tuto odpovědnou svobodu, projevující se právě občanskou angažovaností v duchu křesťanského učení a ve prospěch obecného dobra.  

Dává-li Petr Hájek rovnítko mezi korporativistický stát a stát fašistický, dopouští se fatálního omylu. Jak se jednou na semináři v dominikánském klášteře o české katolické moderně vyjádřil pražský arcibiskup Duka, omylu, jenž ho nutí, aby viděl rudě.  

Podstatou mocenského uspořádání Mussoliniho fašistické Itálie nebyly korporace, ale jediná vládnoucí politická strana. Existující korporace zneužívala jako pověstné převodní páky své perverzní politiky. Jen určitá historicky podmíněná laxnost Italů způsobila, že italský fašismus nedosáhl té dokonalosti jako německý nacismus anebo stalinský komunismus, podobně založené na jediné vládnoucí politické straně.  

Korporace, jež Petr Hájek viní z produkce fašismu, jsou ve skutečnosti produktem liberálního kapitalismu 19. století, kdy dynamicky rozvíjející podnikání vyžadovalo u stále většího počtu odborníků věrohodná dobrozdání jejich odborné způsobilosti. Tehdejší stát na to nebyl připraven. Proto spontánně vznikaly stavovské komory. Už tehdy se ukázalo, jak je výhodné pro stát výkonem této, jinak z povahy věci státní správy, pověřovat stavovská sdružení. Zákon o živnostenském podnikání ze 60. let 19. století vydaný císařem Františkem Josefem je toho nezpochybnitelným důkazem. Odbory a zaměstnavatelské svazy jsou pak další kapitolou tohoto spontánního vývoje liberálním 19. století.  

Myšlenku korporativního státu, přesněji řečeno stavovského řádu rozpracoval ve své encyklice Qudragesimo anno z roku 1931 papež Pius XI. Tento osvícený muž byl přesvědčeným stoupencem demokracie. Stavovským řádem sledoval zmírnění jinak často zaťaté a mnohdy zničující politické soutěže mezi politickými stranami. Vedle většinového rozhodování o distribuci moci tu spatřoval prostor pro řešení řady hlavně sociálních problémů cestou konsensu a kompromisu. Měl tomu napomáhat právě jím formulovaný stavovský řád. Moderní politologie mluví o konsensuální demokracii jako o nezbytném doplňku klasické politické soutěže zejména tam, kde se rozhodují otázky, mající ovlivnit život nejen současníků, ale i budoucích generací. Jimi jsou kupříkladu zásadní změny sociálních zákonů.  

Jediné, co pro mě z vystoupení Petra Hájka zůstalo záhadou: V čem se on sám osvědčuje ve své kritice Václava Havla, jak několikrát zdůraznil, jako křesťan a katolík? Že by rituálním tvrzením, že on osobně nepochází z opice?

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele