Základní příčinou opakovaných neúspěchů Nečasovy vlády v úsilí zvládnout míru zadluženosti veřejných financí je podle odborářů její ideologická slepota. Neumožňuje jí pochopit a rozumně uchopit klíčové ekonomické děje a souvislosti mezi nimi. Mantrou Nečasovy vlády je liberální fikce o nezbytnosti podporovat bohaté. S růstem jejich bohatství má růst bohatství společnosti jako celku. Jsou to právě oni, bohatí, kdo jsou tahouny ekonomiky. Této fikci odpovídá i vládní daňová politika. Potlačuje význam přímých daní a zvyšuje důraz na daně nepřímé. Na daň z přidané hodnoty a na daň spotřební.

Tahouny růstu národního bohatství jsou opravdu podnikatelé. Nejen tím, že roste jejich osobní jmění či jmění jimi vlastněných firem, zejména tím, že dynamika jejich podnikání má výrazný vliv na růst počtu pracovních příležitostí. Tato teze ale platila v době, kdy v české ekonomice klíčovou roli hrála tak zvaná ekonomika reálná, tedy ekonomika vytvářející nové hodnoty. To však není příběh dnešního dne.

Stačí se jen podívat na žebříček nejbohatších Čechů, aby i povrchnímu pozorovateli bylo jasné, že ta největší bohatství u nás nevznikají vytvářením nových hodnot, ale přerozdělováním hodnot již vytvořených, zpravidla cestou spekulace či přiživováním se na veřejných zakázkách. V „top ten“ nejbohatších Čechů nenajdete majitele průmyslového podniku, za to však celou plejádu finančních či realitních makléřů.

Toho si všímá i odborový dokument v souvislosti s rozmachem korupčního prostředí, které prosáklo i do nejvyšších pater státní správy a usiluje o její privatizaci. Klesá proto zájem zahraničních investorů o vstup na náš trh, a já bych doplnil, i ochota mnohých domácích podnikatelů zde investovat, a naopak, jak se v dokumentu dočítáme, „(toto prostředí) přitahuje vstup peněžních prostředků… mafií a kriminálních organizací“. Je nabíledni, že kapitál vytvářený organizovanou trestnou činností má zájem se co nejrychleji zhodnotit, zlegalizovat, rozhodně mu nejde o dlouhodobé investování či vytváření nových pracovních příležitostí, popřípadě prohlubování a zkvalitňování těch stávajících. Tento kapitál národní bohatství opravdu nerozhojňuje tak, aby z něho měli nakonec užitek všichni.

To je jeden bludný kruh, ve kterém se ocitáme díky tomu, že vláda, deklarující se jako protikorupční ve skutečnosti proti korupci nepostupuje, a pokud někdy ano, pak jen motivována vnitrostranickým či mezistranickým mocenským bojem, užívající zápas s korupcí pouze jako účelový klacek k likvidaci politické konkurence.

Druhým bludným kruhem podle dokumentu odborářů je tak zvaná vládní rozpočtová odpovědnost. Vládní boj proti deficitu státního rozpočtu ve skutečnosti tento deficit ještě více prohlubuje. Potvrzují to i poslední uveřejněná čísla. Vzdor slibům vlády letos zvýšená sazba daně z přidané hodnoty za prvních pět měsíců roku přinesla výnos o 2,3 miliardy korun méně, než tomu bylo v loňském roce. Svědčí to o nárůstu drahoty a o ochabnutí poptávky a ochoty lidí utrácet. Připočteme-li dlouhodobý pokles výnosů z přímých daní a příliš optimistický odhad ekonomického růstu pro tento rok ze strany ministra financí, vedeného patrně ideologickým pohnutkami, pak je neschopnost vlády pokrýt i běžné provozní výdaje státu natolik umocněna, že jí nezbývá než dál zoufale škrtat na straně výdajové. Způsobuje tak další ochabnutí spotřeby a boj proti deficitu v kombinaci s trvale přítomnou korupcí pak vyvolává další deficit. Už po pěti měsících letošního roku skutečný deficit státního rozpočtu představuje 75 procent celoročního plánového schodku.

V době nesvobody, uvádí se v dokumentu odborářů, se vyskytoval pojem skrytý dluh. Navenek stát držel rozpočet vyrovnaný, zadluženost byla nízká, zhoršoval se však zdravotní stav obyvatel, klesala úroveň veřejných služeb, infrastruktura a životní prostředí byly stále zanedbanější. Skrytý dluh vedle toho zjevného lze pozorovat i dnes, zejména v neschopnosti vlády finančně zajistit i elementární služby státem poskytované.

Podobnost tu není nijak náhodná. Každá ekonomická politika, jež tvrdošíjně lpí na ideologické zaslepenosti a jež není ochotna vést se společností otevřený dialog, a to případ Nečasovy vlády podle odborářů opravdu není, nakonec nepřináší nic než zničující důsledky. 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty

Publikováno se souhlasem vydavatele