Nejvíce mě zaujal poslanec Stanislav Polčák. Ve sněmovně hájí barvy stejné strany jako Vlasta Parkanová. Doslova jsem se po jeho vystoupení zastyděl, když jsem si přiznal nespravedlivé hanebnosti, které jsem si dosud o poslancích a jejich postavení ve společnosti myslel. Netušil jsem – a za to budiž dík panu Polčákovi – že jsou takovými chudáky.

Vždyť už sama žádost policie o poslancovo vydání ho natolik dehonestuje, že končí nejen jako politická osoba, ale snad i jako lidská bytost. Stín, který žádostí policie na poslankyni či poslance takto vrhne, už nikdy nezmizí, i kdyby se sebevíc pokoušeli se očistit. Očistění, jak mě pan poslanec poučil, v tom lepším případě lze najít nanejvýš na šesté straně novin. Tedy někde mezi radami pro zahrádkáře a počasím.

Napadlo mě jisté řešení: umožnit sněmovně, aby sama mohla rozhodnout v jakém rozsahu a v jaké podobě budou média o jejím jednání a o jednotlivých poslancích informovat. V případě neposlušného listu by měla mít možnost list zastavit. A obecné policii zakázat, aby strkala nos do parlamentního dění. A protože jsem pro právní stát, navrhuji zřídit zvláštní parlamentní komisi, složenou z členů sněmovny, která případné poslanecké přestupky s potřebnou mírou diskrétnosti ke spokojenosti všech ve sněmovně vyřeší.

Rušivý element v této souvislosti představoval poslanec Huml. Pokusil se Polčákovu myšlenkovou konstrukci rozbít, poukazuje na svůj vlastní případ. Dovolil si dokonce tvrdit, že jeho osobně nepoškodila policie požadavkem na jeho vydání, bývalo by ho nepoškodilo, kdyby býval byl vydán, ale skutečnost, že ho sněmovna nevydala. Co ale čekat od poslance, který si ve své době vysloužil sedět v oslovské lavici spolu s Kristinou Kočí!?

Míru nehoráznosti policejní žádosti jsem si uvědomil nejen po vystoupení samotné Vlasty Parkanové. Především při slovech ministra financí Miroslava Kalouska. Oba mě obohatili o poznání, že nákup speciálního materiálu, tedy zbraní, zbraňových systémů a podobných vojenských zařízení je ve své podstatě tajný. I když připouštím, že míra utajení může být odstupňovaná tak, aby některé informace byly přístupné i samotné ministryni či ministru obrany. Rozhodné však je, že tajná je cena nakupovaného materiálu. Těžko lze pořídit znalecký posudek, zda dosažená cena je cenou obvyklou. Samo o sobě jde o contradictio in adjecto: Požadujte cenu obvyklou, když si s vámi hraje na schovávanou!

Poslanec Křeček ze sociální demokracie se sice pokusil zmíněnou myšlenku svévolně narušit, uváděje, že tou cenou nemusí být cena obvyklá, ale cena přiměřená. Jakápak prosím cena přiměřená, pane poslanče, když už sama přiměřenost nakupovaného materiálu je tajná!

Zkrátka jsou to hrdinové, ti lidé pracující na ministerstvu obrany! A stát se jejich šéfem je snad oběť vůbec nejvyšší. Vždyť cenu, za kterou nakupují speciální materiál z peněz daňových poplatníků, musí určit sami, aniž mají možnost, jak to vyznělo z dobrozdání ministerstva financí, ji s kýmkoli konzultovat. Je přece tajná. Tudíž cenou obvyklou, anebo chcete-li, pane poslanče Křečku, cenou přiměřenou, je jednoduše jakákoli jimi stanovená cena. I ta sebenejvyšší. A to je ten kámen úrazu!

Z celkové nabízené částky si dodavatel speciálního materiálu něco samozřejmě vezme. Dokonce cosi i prostředník. Jenže ouha! Někdy něco zbude. Vrátit zpátky do státního rozpočtu to nelze. Mohli by ohrozit utajenost cen jejich nechtěným odtajněním! Nezbývá proto, než aby se naši hrdinové na ministerstvu obrany obětovali a se skřípěním zubů přebytečné peníze odklonili na své účty či na účty spřízněné.

Možná, když svého času Vlasta Parkanová jako ministryně obrany pěla ódu na americký radar, tajně doufala, že zřízením radaru v Brdech naši obranu převezmou Američané, ona bude moci zrušit armádu a ministerstvo obrany, a udělat konečně přítrž této nechtěné korupci spojené s tajnými cenami.

Z toho je vidět, jak velké česká policie nemá uznání! A jak je nespravedlivá! 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty

Publikováno se souhlasem vydavatele