Patrně dnešní společnost lidé, jako byl Klečka, už tolik nezajímají. Ani ji nepřitahují. Nemají tak řečeno mediální sexappeal.
Možná pro někoho není zajímavý jen proto, že se za války spolu se svým bratrem Františkem účastnil odboje v protinacistické zpravodajské organizaci Rotte Kapelle. Jak už její název napovídá, byla levicově až prokomunisticky orientovaná. A také plna německých, belgických, francouzských, českých i rakouských komunistů. To sice za války málokoho zajímalo, protože šlo o odbojáře, kteří se dostávali i k těm nejcitlivějším nacistickým informacím, jež následně prostředkovali spojencům. Dokonce málokomu tehdy vadilo, že Rotte Kapelle byla řízena sovětskou zpravodajskou službou.
Na rozdíl od bratra Františka Vojtěch Klečka po válce mámení komunismu nepodlehl. Držel se dál své zemité selské víry, již mu po předcích předal jeho otec, sedlák z Moravy. Avšak i pro bratra Františka, který naopak zůstal ideji komunismu věrný, byť to znamenalo rozchod s vlastní rodinou, musí mít člověk určité pochopení. Soudit ho dnešníma očima by bylo pošetilé a hlavně nemístné. Zkušenost, kterou v té době lidé udělali s nacistickými hrůzami, ale i s nedostatečnou schopností předválečných demokracií ubránit samy sebe, v mnohých z nich posílila přesvědčení, že komunismus představuje jedinou schůdná alternativa, pokud Evropa nemá znovu zažít to krveprolévání, jež jí krátce předtím nacistické Německo připravilo.
O to cennější je prozíravost Vojtěcha Klečky. Na rozdíl od svého bratra se nedal zmámit a udržel si i v této době jasnou hlavu a zdravý rozum. Možná díky silně vyvinutému selskému instinktu. Cesty obou bratrů se tak po válce rozešly.
František dál pracoval pro sovětskou zpravodajskou službu a Vojtěch po únorovém komunistickém převratu se dal do služeb demokratického Západu jako agent chodec. První, kdo z obou bratrů skončil ve vězení, byl překvapivě František. V západním Německu se provalil jako sovětský agent hned zkraje roku 1948 a skončil za mřížemi. Ne však nadlouho. Byl sověty vyměněn a jako příslušník státní bezpečnosti se dychtivě pustil do budování lidově demokratického Československa.
To, že na budování československé lidové demokracie není vše v pořádku, mu muselo být jasné už jen na příkladu bratra Vojtěcha. Jako pouhého agenta chodce, tedy za relativně bagatelní obvinění, ho tehdejší státní soud málem poslal na šibenici. Jen skutečnost, že byl za války členem odbojové skupiny prosovětsky orientované mu zachránilo krk a dostal doživotí.
Vězni v Leopoldově, kam byl jako těžký zločinec umístěn a kde sdílel vězeňský vzduch s katolickými duchovními a s básníky katolické moderny, jako byl olomoucký světící biskup Stanislav Zela anebo básník Zdeněk Rotrekl, se na něho zpočátku dívali s nedůvěrou. Právě pro bratra Františka, o němž věděli, že pracuje pro komunistickou tajnou policii a usuzovali tak, že Vojtěch sem byl nasazen jako fízl.
Až jednoho dne za ním František přišel a nabídl mu svobodu, pokud podepíše spolupráci se státní bezpečností. Vojtěch odmítl, i když věděl, že má před sebou desítky let vězení, a bratr s konstatováním, že je blbec, namíchnutě odjel. Blbec byl ale v tomto případě on.
Potkali se ještě jednou. To už byl Vojtěch na svobodě. Propustili ho v roce 1963. Jeli spolu v autě a pohádali se tak, že Vojtěch raději nechal auto zastavit a dál šel pěšky. Týden na to František zemřel.
Není náhodou, že cyklus Pamětníci, jenž ještě před časem vysílala naše stanice a jenž nesl podtitul „Příběhy lidí, které nesmějí být zapomenuty“ začal příběhem Vojtěcha Klečka. Bohužel tento příběh dnes s konečnou platností skončil.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz