Často jsme se setkali s tím, že nově příchozí do Číny hledají prvky kultury především tam, kde jsou zvyklí je hledat – v galeriích, knihovnách, koncertních sálech apod. Srovnávají hudbu, literaturu, malířství, architekturu. Obáváme se, že srovnávají nesrovnatelné. Neměli bychom zapomínat, že kultura může mít i jinou podobu než tu, do které jsme se narodili. Kultura reflektuje především společenské hodnoty a priority. Pokud tedy někdo chce porozumět dnešní Číně, je třeba přicházet bez zaujetí a zapomenout na předsudky a všechna klišé, která jsou často účelově proklamována v masových médiích.

Čína je vzdálená a málo srozumitelná země. Vzdálená je geograficky, kulturně a historicky, vzdálená je i svými tradicemi a společenskými hodnotami. Řeč i písmo jsou téměř neproniknutelné, a tudíž je velmi obtížné světu Orientu porozumět. Avšak ještě obtížnější je porozumět skrytému významu obřadů, zvyklostí a rituálů. Čím déle tu žijeme, tím obtížněji se o Číně povídá, protože všechno, co řekneme, zároveň je i není pravda.

Zatímco Češi si nikdy nebyli jisti, ke které části Evropy vlastně patří – zda střední, východní nebo západní, Číňané o své identitě nepochybují. Jsou středem světa, okolo kterého se všechno točí. Číně se také někdy říká Říše středu. Tento název vyjadřuje nejen velikost země a její dominantní geografickou polohu v rámci Asie, ale i historické postavení a důležitost národa v rámci vývoje světa. Avšak toto označení znamená i pohled Číny na zbytek světa.

Co je tedy tím, co dělá Čínu Čínou, co je společné lidem této nejlidnatější země světa, co tvoří základ charakteru čínské kultury a proč je tolik jiná?

Ať už se vypravíte do Číny na dovolenou, za pamětihodnostmi, ať pojedete za obchodem nebo z pouhé zvědavosti, ať budete o Číně číst nebo sledovat dokumentární film, pro pochopení, o co tu dnes běží, neobejdete se bez alespoň letmého porozumění původu čínské kultury. Její kořeny sahají až k dobám před pěti tisíci lety a nikdo nepochybuje o tom, že Čína bude existovat i za dalších pět tisíc let. To se o Česku s takovou jistotou říci nedá. Ať už je toto sebevědomí domnělé či oprávněné, faktem zůstává, že dává Číňanům možnost nezabývat se malichernostmi, ale soustředit se na podstatné věci.

Čínská kultura je spředena ze složité pavučiny, jejíž kostru tvoří čtyři velmi pevné nitě. Tradiční hodnoty, zvyky a vzorce chování potom doplňují tuto primární osnovu hustou sítí drobných nitek do komplexního systému, jenž je základem relativní společenské stability. Porozumění kořenům kultury je pak klíčem k otevření brány v jinak neprostupné čínské zdi.

První nití pavučiny je hierarchické uspořádání společnosti. Čína byla tradičně zemědělskou zemí a jen v posledním čtvrtstoletí se fakticky proměňuje v průmyslový stát. Díky mnoha vlivům se na polích vždy hospodařilo kolektivně, nikoli individuálně. Vzájemná pomoc byla nezbytná k holému přežití. Z toho vychází i tradiční a dodnes přetrvávající hierarchické uspořádání společnosti na všech jejích úrovních. Důraz na spolupráci, respekt ke starším lidem, ke vztahům v rodině i širší komunitě, loajalita, obecná harmonie mezi lidmi, to jsou základní hodnoty, které přetrvávají dodnes nejen na venkově, ale napříč společností. V moderní době i díky kulturní revoluci, kdy lidé z měst byli posíláni na venkov k převýchově a zároveň i díky tomu, že mnozí dnešní obyvatelé měst se na venkově narodili, tradiční hodnoty agrární společnosti organizují Čínu i v digitální době.

Druhou nití, okolo které se kulturní pavučina utváří, je konfuciánský koncept morálních hodnot. Stal se základním principem čínského vzdělání po více jak 2000 let. Konfucius definoval pět základních společenských vztahů: mezi vládcem a poddaným, mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi, starším bratrem a jeho mladšími sourozenci a mezi přáteli. Až na ten poslední z nich, všechny vztahy měly vždy hierarchický charakter. Každý člen společenství měl přesně vymezenou roli v rodině nebo ve společnosti, ze které téměř nebylo úniku. Změny byly jen pozvolné a v souladu s dobou. To zaručovalo sociální harmonii, společenskou stabilitu, prosperitu, zabraňovalo to sporům v rodině, vzpourám nebo občanským válkám. Princip stavějící celek nad jedince, princip upřednostňující přetrvání rodiny před životem nebo ambicemi jednotlivce, definuje dodnes organizaci mezilidských vztahů. Zjednodušoval se tím i problém sociální spravedlnosti. A i v moderní době ztráta tváře a síť známostí jsou podstatnější než pravda a právo. Proto čínské zákonodárství, a i vzhledem k jeho nedokonalosti, nehraje v dnešní Číně tak důležitou společenskou a mocenskou roli, jako je tomu v západním demokratickém světě.

Doplňujícím konceptem těchto morálních hodnot je filozofie taoismu, jehož základní ideály je nutné hledat ve vztahu mezi dvěma principiálními silami – mezi Jin (ženský princip, princip tmy a pasivních sil) a Jang (mužský princip, princip světla a aktivních sil). Tyto protikladné a zároveň komplementární síly nikdy nemohou existovat samy o sobě, a ani nemohou být od sebe odděleny. Vždy je nutné je vnímat jako jeden celek. Důsledek kolize nebo souznění principů Jin a Jang potom ovlivňuje každičký aspekt lidského života od tradiční medicíny, narození a smrti, architektury, meditace, boje, neúrody, záplav, zemětřesení až po ekonomické cykly. Podle Lao-c´, jenž položil základy taoismu, klíčem ke smyslu života je nalezení Tao – „cesty“ mezi těmito dvěma silami, nalezení území „mezi“, nalezení dokonalého kompromisu. Pravda v tomto konceptu není důležitá. Podstatná je cesta, nikoli cíl. Cesta definuje cíl. Proto dnes není u jednacího stolu v Číně podstatný výsledek jednání, ale způsob vyjednávání, což si mnozí obchodníci západní kultury neuvědomují. Eliminováním důležitosti pravdy, která je naproti tomu klíčovým elementem samotné existence atlantické kultury, se v Číně zjednodušují i vztahy mezi dobrem a zlem. Nikdo tedy není jen dobrý nebo jen zlý, situace není jen pozitivní nebo negativní, ve všem je kus toho i onoho. Jde pouze o vyváženost vztahů, jde o jejich harmonickou souvislost, jde o to, aby žádná z těchto sil výrazně nepřevažovala.

K těmto dvěma myšlenkovým konceptům je nutné přiřadit i dílo čínského generála Sun-c´ (asi 500 př. K) a jeho dochovaný text Umění války. Je to koncept vojenské strategie, kdy nejpodstatnější věcí v době války je mír, tedy žádná válka. O život v míru jde především. Jde opět o koncept vztahu dobra a zla s formulováním strategie, jak udržet tyto antagonické síly v rovnováze. Strategii „umění války“ je možné aplikovat na většinu životních situací a je dodnes nejen součástí strategických studií na vojenských akademiích, ale i studia na některých ekonomických univerzitách.

Třetí nití, která se významně podílí na utváření charakteru čínské kultury, je piktogramové písmo. Zatímco děti v západním světě se naučí číst a počítat v útlém věku zvládnutím přibližně tří desítek znaků, čínské děti si musejí zapamatovat a naučit se používat tisíce znaků. Aby se neztratila informace, písmo musí být přesné. Proto dokonalé kopírování je ve školách vysoce oceňováno. Kopírování a přebírání hotových myšlenkových nebo technických konceptů je hluboce zakódováno v samotných základech čínské kultury a školství. Odtud také pramení pocit, že na principu kopírování není morálně nic špatného.

Původní písmo bylo složeno z jednotlivých piktogramů, postupně se však změnilo v ucelený systém. Většina znaků má dva nebo více „pod-znaků“, z nichž je slovo složeno. Tak například slovo „muž“ se skládá z kombinace znaků – „pole“ a „síla“. Muž je tedy „síla na poli“, televize je „elektrický obraz“ a tak to jde dál a dál. Pro správné porozumění smyslu textu je třeba rozumět souvislostem všech znaků ve větě. Poslední znak může určovat nebo měnit význam celé věty. Způsob čtení a rozumění souvislostem je i principem vnímání světa. Takže okolo vztahů mezi pěti základními elementy života na zemi, kterými jsou země, voda, oheň, dřevo a kov, vznikla celá filozofie, která se stala velmi módní v západním světě. Její výklad je, bohužel, často velmi zjednodušený a hlavně vytržený z kontextu. Na druhé straně důrazem na přesné kopírování písma a nutnost dodržování jeho principů, se uzavírá prostor pro kreativní myšlení. A tak tvořivá schopnost jazyka je někdy redukována pouze na jeho estetickou formu – na kaligrafii.

Protože smyslu slov v čínském textu je rozuměno více jako obrazům než sekvenci písmen, Číňané jsou orientováni spíše k holistickému procesování informací, na rozdíl od logického a analytického přemýšlení v kategoriích lidí západního světa. To jim umožňuje soustředit se na celkový obraz a ne pouze na detaily. To má velký dopad na rozvoj čínské společnosti, protože dlouhodobé cíle jsou tím, co zaručuje kontinuitu existence. A tak zatímco při dojednávání kontraktů s čínskými klienty jsou obchodníci ze západu soustředěni na přesnou právní definici jednotlivých článků kontraktu, Číňané přemýšlejí o dlouhodobém dopadu vzájemné dohody a její vliv na hospodaření firmy a odborný růst zaměstnanců v horizontu i desítek let.

Čtvrtou nití pavučiny je principiální nedůvěra k přijímání cizích nebo nečínských tradic. Nedůvěra k cizincům je neuvěřitelně silná. Číňané s nimi udělali v minulosti velmi špatnou zkušenost, kterou museli draze zaplatit. Dobu v rozmezí mezi lety 1850 až 1950 dodnes cítí jako celonárodní ponížení, na které se nezapomíná. A tak z výdobytků atlantické kultury Čína přebírá převážně pouze technologický pokrok. Ten se ale do značné míry setkává se stejným vytržením z kontextu jako čínské tradice importované do západní konzumní společnosti. Zatímco nakladatelé ve Spojených státech i jinde využívají z komerčních důvodů poptávku po záhadnosti orientálních filozofií, Číňané zase jezdí po dálnicích s nejmodernějšími auty často jako na kole.

Západní demokratický systém a vláda práva nikterak nezapadá do kulturní a společenské tradice Číny, a proto se všechny diskuse na toto téma setkávají s neporozuměním nebo odmítáním. A objektivních důvodů, proč demokracie není vhodným principem organizace a správy Číny, je mnoho. Řada z nich má kořeny v tradicích a kulturní historii, řada z nich je velmi pragmatických. K efektivní správě tak obrovské a lidnaté země je třeba jiných nástrojů, než poskytuje parlamentní demokracie. Navíc v Číně nad pravdou a právem stojí dohoda, kompromis a harmonie. Vláda tzv. jedné strany není v praxi vůlí malé skupinky jednotlivců, ale kompromisem mezi zájmy mnoha mocenských a nátlakových skupin. Pokud by snad někdy v Číně došlo k závažným demokratickým reformám, musí k tomu dojít evolucí nikoli revolucí a už vůbec ne násilným importem.

Vytvoření důvěry mezi cizinci a čínskými partnery je záležitostí dlouhodobou, ke které je třeba především trpělivosti. Nedá se koupit dary. Ty jsou pouze nutnou součástí rituálu vyjednávání. I přes existující korupci, důvěru nelze uplatit penězi. Není ani automatickou součástí kontraktu. Důvěru je třeba tvořit a neustále potvrzovat. Jde o vytváření dlouhodobých vztahů a základů spolupráce na mnoho let dopředu. A to je mnohokrát lukrativnější než momentální sebevýhodnější kontrakt. Skutečná rozhodnutí se v Číně nedělají v zasedacích síních, ale v soukromí banketních salónků dobrých restaurací. Zatímco kulatý stůl západní kultury představuje partnerskou rovnost, kulatý stůl v Číně symbolizuje rovnost při rozdělování jídla, tedy výsledků práce. Akceptování cizince do čínské společnosti není možné dosáhnout pouhým mechanickým dodržováním tradic a rituálů, je třeba opravdový respekt ke kulturním hodnotám.

Touto křehkou kulturní pavučinou je opředena celá dnešní Čína. Od ní se odvíjí v této zemi snad úplně vše. Ať jde o literaturu, architekturu, stolování a přípravu jídla, oblékání, horoskop, medicínu, vzdělání, obchod, výrobu... všude narazíte na stejné principy. Samozřejmě ona pavučina je mnohem komplikovanější, než zde můžeme popsat. V Číně není nic černobílé a všechno zároveň je i není pravda. Ale v této zemi přece nejde o pravdu nebo lež, jde o harmonické vztahy mezi vším.

Autoři článku Ivana a Jan Bendovi jsou spoluzakladateli a partnery šanghajské architektonické kanceláře Allied Architects International. Dlouhodobě pracovali v Číně na více než třech stech projektech. Mezi jejich zrealizované projekty v Číně patří Crowne Plaza Hotel – Suzhou, Waterfront Commercial Development – Suzhou, Mei Jian Nan Development Tianjin, LunenHeadquarters – Jinan, Jin Xu City – Shanghai, New World Office Building – Shanghai a mnoho dalších. K výsledkům jejich práce patří rezidenční komplexy, administrativní budovy, nákupní areály či hotely a také mnoho urbanistických návrhů.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.