„Obvykle na záhady mezi nebem a zemí nevěřím, ale někdy ano,“ vzpomíná dnes Vojtěch Steklač (*21. 10. 1945 v Příbrami). „A pořád mám před očima letní den, kdy jsem ležel na zahradě své první lásky a sem tam do mě cvrnkla přezrálá meruňka. Zároveň jsem narazil na svou první letní brigádu. Stal jsem se elévem, tedy jakýmsi žákem na redaktora časopisu Ohníček. A měl jsem u sebe klasický školní sešit A5 s úzkými linkami a oblíbenou propisovačku s černou náplní. Před sebou pak poněkud mlhavý úkol, o kterém jsem věděl jen tolik, že to bude ilustrovat Vladimír Renčín. A tak se onoho pálivého odpoledne na znojemském sluníčku vynořil z řeky Dyje Bořík. S jeho lapáliemi jsem až dosud strávil déle než jedno půlstoletí a ještě pořád ve své paměti pátrám po dalších.“

Tolik Vojtěch Steklač a nostalgii necítí sám. Boříkovy lapálie začal Ohníček uveřejňovat roku 1968 jako český protějšek už předtím česky publikovaných Mikulášových patálií od René Goscinnyho (*1926), všestranného francouzského humoristy, od jehož smrti uplyne 5. listopadu již čtyřicet let. Vraťme se ale do roku 1970, kdy mi bylo šest a kdy si děti mohly v podlouhlých Ohníčcích číst cyklus krátkých, vtipných povídek, jež (a tady můžete protestovat) dle mého názoru Mikulášovy patálie překonaly.

V prvních dvou ročnících časopisu jich bylo uveřejněno čtyřiačtyřicet, nicméně další a další epizody čtrnáctidenně přicházely dál a dál, aby do jisté míry naplnily i moje dětství.
A co víc? Ohníček disponoval dokonce takzvanou Knihovničkou, edicí sešitů téhož formátu, a ta nám mimo jiné přinášela výbory z komiksů Malý Vinnetou či Sek a Zula anebo z anekdot zasílaných dětskými čtenáři do rubriky Made in Popletov. A roku 1970, kdy Albatros přispěchal s prvním knižním výborem z Goscinniho Patálií, došlo v nakladatelství Mladá fronta na Boříkovy lapálie alias v pořadí již sedmý svazeček Knihovničky (označený kupodivu na obálce jako šestý).

Jak jen jsem byl rád, že tu knížečku mám a mohu si v ní číst! To už dnešním dětem nevysvětlíte. Ale nebylo to zase tak vzácné zboží, vždyť tenkrát vyšlo nákladem rovných sto tisíc výtisků, stálo šest korun, mělo 64 stran a dovnitř se redakci vešlo... Ne víc než šestnáct prvních časopiseckých příběhů o Boříkovi.

K nim redakce ovšem přifařila ještě dvě zbrusu nová, čtenářstvu zcela neznámá a nikdy pak v Ohníčku už nezveřejněná dobrodružství Jak jsme letěli balónem a Jak jsme hráli rugby. To první má (dodejme) rozsah zhruba pěti obvyklých Boříkových příhod a díl o „rugby“ je naopak o třetinu kratší. A z nějakého důvodu není letos v reedici.

Náhoda? Záměr? Nedbalost? Nevím – a zas tak mi to nevadí; vždyť nové (a tentokrát vázané) vydání disponuje i povídkami, jež se kdysi čtrnáctidenně objevovaly až do konce dvacátého ročníku.
Dodal bych k tomu rád ještě něco. Když jsem se 22. 5. 1999 setkal s Vladimírem Renčínem a nechal si milovaný sešitek na straně jedna podepsat, kreslíř smutně podotkl, že ho sám bohužel ani nevlastní.
Sehnal ho pak? Nevím, nicméně nyní má každopádně jeho novou a daleko lepší verzi, a to i s bohatším ilustračním doprovodem. A co víc? Dozajista se dočkáme pokračování, ač to Ediční poznámka na konci... poněkud obchodnicky tutlá.

Vojta Steklač sesazoval a prodlužoval pak své slavné Lapálie do bezpočtu knih a některé (ne všechny) taky přepracovával a různě rozšiřoval. Občas, řekl bych, i k jejich škodě. A někdy je, odvážím se to vyslovit, možná až rozkecával a osobně jsem se nikdy nezbavil pocitu, že byla stejně nejpůsobivější ta původní, ryzí, v prvém rozjezdu napadnutá a syrová strohost, s níž se Vojtěch Steklač vždy znovu a znovu musil vejít do předepsaného formátu:
Anžto v omezení se pozná Mistr! A v té praverzi taky miluji Boříka dodnes nejvíc a nad touto praverzí jsem se vždy nejvíc nachechtal a jen a pouze tyto nejstarší povídky jsem dokonce vrcholně nadšen předčítal rodičům!

Že jednou budou reeditovány? Toho jsem se věru nenadál, takže jsem dnes dvojnásob šťasten, a koneckonců je to fér hlavně vůči Renčínovi, jehož později postihl zákaz a který byl v případě Boříkově nahrazem Adolfem Bornem.

Originály Renčínových ilustrací se však bohužel nedochovaly, a tak se základem letošního vydání mohly stát pouze obrázky reprodukované v někdejším časopise, jejichž kvalita místy kolísá.

Vojtěch Steklač: Boříkovy ohníčkové lapálie. Ilustroval Vladimír Renčín. Grafická úprava a obálka Martin Zhouf. Albatros. Praha 2017. Pro čtenáře od 8 let. 192 stran. ISBN 978-80-00-04708-9

Ukázka

Že Mirek sbírá známky, to sice ví Čenda, Aleš i já, ale že je to ušlechtilá zábava, to mi vysvětlila teprve maminka. Náš domovní důvěrník, pan Všetička, mě totiž přivlekl za ucho domů a žaloval, že jsem ho jednak kousl do ruky a jednak že jsem sjížděl z pátého patra po zábradlí, ačkoli v pátém patře nemám co dělat, protože tam nebydlíme, jelikož tam bydlí pan Všetička, a že ho ta ruka bolí a zábradlí je národní majetek, neboť dům je ve společné péči nájemníků.

„Cože?“ řekla maminka.
Pan Všetička opakoval tu strašlivě dlouhou větu ještě jednou, ale protože jí maminka pořád nerozuměla, ukázal jí ruku s otiskem mého chrupu.
„Cože?“ řekla znovu maminka, ale tentokrát to už platilo mně

Chtěl jsem jí vysvětlit, že se pan Všetička zachoval jako proradný skunk, protože na mě číhal u schodů do sklepa, ale jelikož nesmím před maminkou podobná slova jako skunk nebo smrdutý tchoř říkat, pravil jsem klidně, že jsem kousl v sebeobraně, protože mi dal nespravedlivě pohlavek.

„Dal jsem mu facku,“ řekl důstojně náš domovní důvěrník, „ale výchovnou.“

„Jo,“ zabručel jsem, „jenže byla úplně stejná jako ty normální.“

Maminka chvíli zírala na mě, chvíli na pana Všetičku, a když už se začala mračit, začal jí pan Všetička vysvětlovat, že zábradlí je dřevěné a slouží k ochraně nájemníků, aby nepadali ze schodů, a že já jsem ho ničil, protože dřevo se, jak známo, třením ničí, a to proto, že si nevážím nájemníků našeho domu vůbec a domovního důvěrníka zejména.
„Odpověz,“ přikázal mi maminka, „a vyndej ty ruce z kapes!“

„Co?“ zeptal jsem se.

„Odpověz,“ pravil přísně pan Všetička. Dostal jsem zlost, jelikož maminka sympatizovala s panem Všetičkou, a řekl jsem, že když chodí někdo, koho nechci jmenovat, večer do hospody, a bojí se, že spadne ze schodů, tak má radši jezdit výtahem.

Pan Všetička po mně skočil, ale na druhý pohlavek jsem už nečekal a schoval se za maminku a dveře. Taky jsem je honem přibouchl, ale domovní důvěrník mezi ně strčil nohu a zařval.
„Pardon,“ řekla maminka a pohlavek jsem přece jenom dostal.

Večer se sešel v kuchyni čestný soud naší domácnosti, kterému předsedal tatínek a jehož žalobcem byla maminka. Oba mluvili strašně dlouho, zakázali mi na příští týden všechno možné, kromě chození do školy a nakonec maminka řekla: „Kdybys místo ježdění po zábradlí měl radši nějakou ušlechtilou zálibu. Podívej se na Mirka, ten sbírá známky.“
„A basta,“ pravil tatínek a bouchl pěstí do stolu, „taky budeš sbírat známky.“

Jak tatínek bouchl pěstí do stolu, maminka se strašně lekla a řekla tatínkovi, aby se zase tolik nevztekal, protože já si tu starost a péči ani nezasloužím, a tatínek řekl, že vůbec nevzteká, ale maminka řekla, že ano, vztekáš, a tatínek zase bouchl pěstí do stolu, že je úplně klidný, a pak se začali hádat spolu a já šel klidně spát.