„Obvykle na záhady mezi nebem a zemí nevěřím, ale někdy ano,“ vzpomíná dnes Vojtěch Steklač (*21. 10. 1945 v Příbrami). „A pořád mám před očima letní den, kdy jsem ležel na zahradě své první lásky a sem tam do mě cvrnkla přezrálá meruňka. Zároveň jsem narazil na svou první letní brigádu. Stal jsem se elévem, tedy jakýmsi žákem na redaktora časopisu Ohníček. A měl jsem u sebe klasický školní sešit A5 s úzkými linkami a oblíbenou propisovačku s černou náplní. Před sebou pak poněkud mlhavý úkol, o kterém jsem věděl jen tolik, že to bude ilustrovat Vladimír Renčín. A tak se onoho pálivého odpoledne na znojemském sluníčku vynořil z řeky Dyje Bořík. S jeho lapáliemi jsem až dosud strávil déle než jedno půlstoletí a ještě pořád ve své paměti pátrám po dalších.“

Tolik Vojtěch Steklač a nostalgii necítí sám. Boříkovy lapálie začal Ohníček uveřejňovat roku 1968 jako český protějšek už předtím česky publikovaných Mikulášových patálií od René Goscinnyho (*1926), všestranného francouzského humoristy, od jehož smrti uplyne 5. listopadu již čtyřicet let. Vraťme se ale do roku 1970, kdy mi bylo šest a kdy si děti mohly v podlouhlých Ohníčcích číst cyklus krátkých, vtipných povídek, jež (a tady můžete protestovat) dle mého názoru Mikulášovy patálie překonaly.

V prvních dvou ročnících časopisu jich bylo uveřejněno čtyřiačtyřicet, nicméně další a další epizody čtrnáctidenně přicházely dál a dál, aby do jisté míry naplnily i moje dětství.
A co víc? Ohníček disponoval dokonce takzvanou Knihovničkou, edicí sešitů téhož formátu, a ta nám mimo jiné přinášela výbory z komiksů Malý Vinnetou či Sek a Zula anebo z anekdot zasílaných dětskými čtenáři do rubriky Made in Popletov. A roku 1970, kdy Albatros přispěchal s prvním knižním výborem z Goscinniho Patálií, došlo v nakladatelství Mladá fronta na Boříkovy lapálie alias v pořadí již sedmý svazeček Knihovničky (označený kupodivu na obálce jako šestý).

Jak jen jsem byl rád, že tu knížečku mám a mohu si v ní číst! To už dnešním dětem nevysvětlíte. Ale nebylo to zase tak vzácné zboží, vždyť tenkrát vyšlo nákladem rovných sto tisíc výtisků, stálo šest korun, mělo 64 stran a dovnitř se redakci vešlo... Ne víc než šestnáct prvních časopiseckých příběhů o Boříkovi.

K nim redakce ovšem přifařila ještě dvě zbrusu nová, čtenářstvu zcela neznámá a nikdy pak v Ohníčku už nezveřejněná dobrodružství Jak jsme letěli balónem a Jak jsme hráli rugby. To první má (dodejme) rozsah zhruba pěti obvyklých Boříkových příhod a díl o „rugby“ je naopak o třetinu kratší. A z nějakého důvodu není letos v reedici.