Citoval mi textaře populárních písní a spisovatele Vladimíra Poštulku. Ten tvrdil, že „fascinace“ trvá v lásce tři a pět měsíců, načež dojde k fázi konzumace (asi do desátého měsíce od seznámení). A ta je neodvratitelně následována dekadencí, kterážto se dle Vladimíra Poštulky někdy vynoří dokonce už v sedmém měsíci.

Tak to mi vyprávěl - láskou víckrát zklamaný - nešťastník a já mu to vyvracel a prosil jej, aby ignoroval podobné teorie jako plané a neprokázané. Nakonec svolil.

Svolil a vyprávěl mi příběh svého života; zvláštní na něm bylo, že má ten muž všechny lásky k ženám kuriózně přilípnuté k filmům, což působí takřka jako nějaký exém. Nevěříte? Vezmu to stručně.

Existuje francouzská komedie Stepující stonožka a v jednu chvíli v ní s milenci spadne postel. Můj kamarád X na dotyčném filmu byl ještě se svou gymnaziální třídou a seděl jen dvě místa od své první lásky Zuzany, spolužačky. Platonicky ji miloval a Zuzana i její kamarádka se při pádu postele mohly umlátit smíchy. To kamaráda zklamalo, rozčarovalo, snad i popudilo či přímo šokovalo. Rozhodně mu to rozbilo romantickou iluzi o světě.

Čas plynul a nebylo mu dávno oněch šestnáct, nýbrž pětadvacet, a v zaměstnání poznal jistou Milču. Líbila se mu, i když... Skutečně zamilovaný nebyl. Ale tím spíš a snáz se mu dámu povedlo pozvat, kam jinam než do kina. Jenže zrovna nedávali nic lepšího než Kriminál se Stallonem.

Během toho filmu se můj kamarád Milči asi tak jednou dotkl a po jeho skončení se shodli, že je „Sly“ frajer a Donald Sutherland (zákeřný ředitel kriminálu) hnusák. Ale tím ve vztahu s Milčou také vše skončilo. Nezaujal ji.

„Hm, a nezjistil jsi, doufám, nakonec, že ani nejsi na ženy?“ přerušil jsem přítelovy výklady.

„Kdepak! Ale znal jsem jeden čas jeden pár a měl je oba rád a s ním, tedy s mým kamarádem, jsem postupně byl v bijáku na filmech Krvavý román a Dracula; oběma se nám to líbilo a já byl šťasten a chodil v tom stavu na další filmy sám. Například i na Volný pád s Michaelem Douglasem. Tento film na mě, vzpomínám si, fungoval jako terapie. Viděl jsem jej pětkrát. Hm, a zvlášť mě stimulovala likvidace nácka Fredericka Forresta.“

„Aha. Co se ale vrátit k ženám?“

Svolil. „Jenže to bývaly taky volné pády, člověče. Viděl´s film První rytíř? Roku 1995 mě nadchl; bylo mi něco přes třicet. Mířil jsem z kina rovnou do práce a odvyprávěl děj své nové lásce. Byla zaujata a zaskočena. A taky zadána, vdána atd. Nechci zabíhat do detailů, ale posléze přede mnou začala utíkat, a protože role stalkera je ve všeobecném opovržení, nechal jsem ji. Jen ten První rytíř s Richardem Gerem už nepřestane v mé mysli zlobit.“

Zmlkl. Povídám: „Víš ty co? Řekni mi konečně o své první skutečné lásce, protože toto mi stále připadá jako balast.“ A on řekl: „Už mi bylo několik let přes třicet, když mě má sestra seznámila s jednou hezkou herečkou. Já, ona, ale i ještě širší společnost jsme tenkrát navštívili promítání filmu Akumulátor. Líbilo se nám. Saturnin, téhož roku sestříhaný ze seriálu, už nás tak nenadchl. Ale byl jsem zamilovaný moc a tentokrát to bylo opětováno a sledoval jsem následkem toho i kdekterý televizní seriál novýma očima. V posteli jsem pak té herečce některé jeho díly i vyprávěl.“

„Proboha! A co to bylo za veledílo?“

„Šťastný Luke s Terence Hillem. Hlavně ten díl, kde na Luka strojí léčku herecký ansámbl. Luke si myslí, že je obětí zločinných akcí, ale je součástí představení. A do Lukovy partnerky-barmanky jsem se přímo zamiloval...“

„Člověče, ty jsi maniak. Nepřešel bys raději do tohoto tisíciletí?“

Zamyslil se. „V dalším zaměstnání byla jistá Vlasta. Plný elánu jsem ji jednou pozval na Po přečtení spalte, ale vůbec ji to nezaujalo. Mě velmi. Šel jsem na to tudíž znovu s jinou dámou, s velmi inteligentní Magdou, vysokoškolskou pedagožkou. A víš, co mi řekla?“

„Ne.“

„Čekala jsem, že mě budeš osahávat.“

„Takže byla zklamaná? A ty?“

„Mě ten film vždycky znovu pohltil. Brad Pitt, Clooney, Malkovich, Mulroney, Simmons...“ Odmlčel se a já ironicky povídám. „Člověče, v tom nebudou jen filmy. Ty musíš trpět ještě něčím!“

K mému překvapení si vysoukal nohavice. Měl exém na bércích. Loupala se mu kůže. Nejen proto, že jsem lékař, optal jsem se, odkdy jej nohy svědí a zda si je maže.

„Od vojny. A jednou, to jsem zrovna byl zamilovaný šťastně, jsem se přece rozhoupal a zašel ke specialistovi. Přijal mě v ordinaci takový mladíček, znuděně na to koukl a řekl, že to hlavně nesmím omývat vodou. Čím víc vody, tím hůř. A jo, i mast mi napsal, už ale nevím, jakou. Měl jsem totiž vždycky moc starostí, takže si to spíš drbu. Až mě napadlo:

Možná mají exémy právě ten důvod, aby člověk ucítil na pár minut rozkoš z drbání. Úplně se tím přece uvolní a psychická zátěž je na chvíli zapomenuta, ne-li odplavena. A tak jsem proti svému exému přestal bojovat a jedna babička ve vlaku mi to jednou i schválila. Řekla: Dnes by lidi chtěli vše hned vyléčit. Dřív to tak nebylo. Dřív se prostě počkalo a nemoc sama odezněla.“

„Podle toho jaká,“ rozčílil jsem se. „Mor taky? Sotva. Tyhle knížecí rady jsou rady pro chudé, které by ti bohatí nejradši viděli na prkně. No, a ta bába ty rady přebrala.“

Jenže on si nechal její slova projít hlavou. Něco na nich přece bylo! A našel si konečně tu pravou dívku, a jak spolu s tím odešly stres a deprese, ani drbání už náhle nepotřeboval.

Ostatně exém odcházel. A sám. Tenký povlak uschlé kůže, ten jemný „film“... se dočista ztratil. A zda zmizela i kamarádova láska k filmu? Asi. A domnívám se, že v určitém věku odpadají všechny iluze jako ta uschlá kůže. Je to špatně? Je to dobře? Nevím, ale šťastné je to proto, že on nejspíš nikdy nebude nutit ženu, aby milovala Prvního rytíře, Po přečtení spalte a Coppolova Draculu.

Přesto ta díla zůstanou kusem jeho života a čímsi jako odeznělými exémy. Všem tvůrcům filmových iluzí nicméně náleží nešťastníkův dík. No, a náš taky.

Ivo Fencl