Kulturní „prostor“ se příliš mnoha cípy hrne na sociální sítě, kde nemohou fungovat dosavadní pravidla. Nelze je tam udržet a náhle máme před sebou neškolené „teoretiky“. A ne že by se přímo vysmívali literárním kategoriím, ale netuší občas vůbec, která bije. „Co s tím?“ ptá se Bílek oprávněně – a nic proti amatérům, ale měli by zůstat na polích vlastní ligy. A Bílka po právu pálí pro současnost příznačná absence „koherentních vazeb“ ve virtuálních prostorech.

Přece jenom se však Pan Rozdurděný dopustil jemného zjednodušení, když tím samým dechem prohlašuje, že se sociální sítě jako „nový veřejný prostor“ jen tváří. Bohužel (či bohudík?) už veřejným prostorem jsou. Bílek ovšem má nespornou pravdu v tom, že se na síti až příliš často dotkneme nižší úrovně. On sám tady s výjimkami neobjevuje sobě rovné badatele s „léta a léta“, jak zdůrazňuje, budovanou „čitelností“. A zkrátka a dobře, nepotkává zde erudované vědce, ale laiky a těkající publicisty. Mnozí ani nechápou vlastní odpovědnost a brutálně řečeno mají přerostlá ega. Co horšího, nemívají ponětí o abecedě literární kritiky. Obvykle se zmůžou leda na emotivní gesta a pocitologii. Jsou charakterističtí nekompetentní labilitou. Ano, může jim být vlastní také vášeň, to nepopírejme, ale Bílek preferuje střízlivost. Ve svých sloupcích pak ani zdaleka nepřemýšlí jen o literatuře, ale dotýká se politických témat. Zdůrazňuje, že řádné volby mají být aktem a doménou rozumu. Ne vášní. A ne že by virtuální recenzenty plísnil za onu nevyškolenost, ale po právu je osočuje z minimální osobnostní integrity a chabé společenské odpovědnosti.

S jednou (úvodní) výjimkou určenou Lidovým novinám je publikace soubor textů zveřejněných původně jen dvěma časopisy: „Ádvojkou“ (ty delší) a Respektem (ty kratší). V Respektu jich vyšlo pětadvacet a vesměs byly Ondřejem Nezbedou redigovány s takovou akribií, až Bílek označuje redaktora za spoluautora.

Soubor jeho sloupků vznikl v rámci semináře nakladatelské praxe na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a je kompilací dvaapadesáti textů z období od 30. 3. 2011 do 27. 3. 2019. K psaní prý Bílka nutívala autentická naštvanost, ale jindy upřímný úžas nad absurditou. Ty sloupky viditelně sestavoval s euforií a v naději, že udrží-li věcnost a řád (a to zvládl), mohou „kapitolky“ působit takřka symbolicky. Nepůjde v nich již jen o krátkodeché kontexty.

Bílek ovšem zpupně necílí nadmíru vysoko a kamsi do stratosfér esejistiky. Je taky zcela sdělný a konzistentní osobností, s jejímiž názory lze leda regulérně polemizovat. Jen občas se mu kýžená symboličnost nedostaví a text tkví v prostoru jako gesto. Ani to nemusí vadit. Permanentně extrémní myšlenkové přesahy bují přece leda v utopiích!