Kulturní „prostor“ se příliš mnoha cípy hrne na sociální sítě, kde nemohou fungovat dosavadní pravidla. Nelze je tam udržet a náhle máme před sebou neškolené „teoretiky“. A ne že by se přímo vysmívali literárním kategoriím, ale netuší občas vůbec, která bije. „Co s tím?“ ptá se Bílek oprávněně – a nic proti amatérům, ale měli by zůstat na polích vlastní ligy. A Bílka po právu pálí pro současnost příznačná absence „koherentních vazeb“ ve virtuálních prostorech.

Přece jenom se však Pan Rozdurděný dopustil jemného zjednodušení, když tím samým dechem prohlašuje, že se sociální sítě jako „nový veřejný prostor“ jen tváří. Bohužel (či bohudík?) už veřejným prostorem jsou. Bílek ovšem má nespornou pravdu v tom, že se na síti až příliš často dotkneme nižší úrovně. On sám tady s výjimkami neobjevuje sobě rovné badatele s „léta a léta“, jak zdůrazňuje, budovanou „čitelností“. A zkrátka a dobře, nepotkává zde erudované vědce, ale laiky a těkající publicisty. Mnozí ani nechápou vlastní odpovědnost a brutálně řečeno mají přerostlá ega. Co horšího, nemívají ponětí o abecedě literární kritiky. Obvykle se zmůžou leda na emotivní gesta a pocitologii. Jsou charakterističtí nekompetentní labilitou. Ano, může jim být vlastní také vášeň, to nepopírejme, ale Bílek preferuje střízlivost. Ve svých sloupcích pak ani zdaleka nepřemýšlí jen o literatuře, ale dotýká se politických témat. Zdůrazňuje, že řádné volby mají být aktem a doménou rozumu. Ne vášní. A ne že by virtuální recenzenty plísnil za onu nevyškolenost, ale po právu je osočuje z minimální osobnostní integrity a chabé společenské odpovědnosti.

S jednou (úvodní) výjimkou určenou Lidovým novinám je publikace soubor textů zveřejněných původně jen dvěma časopisy: „Ádvojkou“ (ty delší) a Respektem (ty kratší). V Respektu jich vyšlo pětadvacet a vesměs byly Ondřejem Nezbedou redigovány s takovou akribií, až Bílek označuje redaktora za spoluautora.

Soubor jeho sloupků vznikl v rámci semináře nakladatelské praxe na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a je kompilací dvaapadesáti textů z období od 30. 3. 2011 do 27. 3. 2019. K psaní prý Bílka nutívala autentická naštvanost, ale jindy upřímný úžas nad absurditou. Ty sloupky viditelně sestavoval s euforií a v naději, že udrží-li věcnost a řád (a to zvládl), mohou „kapitolky“ působit takřka symbolicky. Nepůjde v nich již jen o krátkodeché kontexty.

Bílek ovšem zpupně necílí nadmíru vysoko a kamsi do stratosfér esejistiky. Je taky zcela sdělný a konzistentní osobností, s jejímiž názory lze leda regulérně polemizovat. Jen občas se mu kýžená symboličnost nedostaví a text tkví v prostoru jako gesto. Ani to nemusí vadit. Permanentně extrémní myšlenkové přesahy bují přece leda v utopiích!

Konkrétněji o Bílkových sloupcích

Kniha začíná textem o zvýšení DPH na knihy. Pokračuje úvahou K čemu jsou básně na světě? Nato Bílek okomentuje esteticky „mizernou“ Maminku Jiřího Žáčka, ale brojí právě za stereotypy v literatuře pro děti! Ministerstvo školství nebylo podle jeho vnímání v této cause moudré, uvěřilo-li, že lze vysvětlit „autorský záměr“, a tedy „kategorii, které se literární věda zbavila už před sto lety“. - Absurdními jsou ostatně i momenty, v nichž se u maturit chtělo po studentech, aby si „tipli“, do koho přesně se při psaní knihy Bylo nás pět projektoval Karel Poláček. I kdyby Poláček povstal z hrobu a řekl nám: „Do Bajzy!“, z hlediska literární vědy by zůstalo jeho tvrzení irelevantní.

Petra A. Bílka zajímala také data o prodejích knih a skutečnost, že je v Anglii shromažďují nezávislé auditorské firmy. Kontrastuje to s tuzemskými komentáři k žebříčku nejprodávanějších publikací Svazu českých knihkupců a nakladatelů.

Už v létě 2012 se Bílek pohoršil nad tím, že Portál české literatury a Klára Kubíčková dělají „reklamu“ Jaroslavu Rudišovi, k jehož dílům má výhrady. Téhož roku na podzim tepal v Respektu Viewegha a tři autorky: Tučkovou, Obermannovou a Pawlovskou. K nim dokonce i Arnošta Lustiga, „neschopného“ se na stará kolena „byť jen přiblížit k někdejší úrovni svého psaní“.

Opakovaně a jako čepelemi se opírá ¨také do rozhodování různých porot a do udělování grantů, umí však i souhlasit; například s oceněním Petra Hrušky. V dalších sekvencích knihy přemítá nad útěkem čtenářů od fikce a všeobecným zájmem o osobnosti spisovatelů či prostě mozek Františka Palackého (uložený v Národním muzeu). Rýpne i do „recyklátora“ Radko Pytlíka a několik vteřin neoslyšen volá po kritickém vydání Švejka. Žádné neexistuje! Prostřednictvím Milerova Krtečka dochází k další připomínce. Dědicové práv mívají někdy pocit, že získali svatý grál či oslíka, co se třese a sype dukáty. Bílek se vysměje i tragikomicky nízké laťce maturit z literatury a prostřednictvím připomínky pohřbu Filipa Topola se otře o tristní vstupování televizních reklam do vysílání. Ty vstupy srovná s oxymórony. O „referenčním zmatení“ vypráví nad knihami Ondřeje Hejmy, které odsuzuje, ale ničím mu to není proti činu Jaroslava Kmenty, jenž onen referenční zmatek ještě zintegroval v momentech, když začal psát do tisku o filmu podle své knihy, přičemž hrdinu Vedrala označil za předobraz kmotra Mrázka.

Bílkův sloupek Portrétní spisovatelé atakuje i bombastickou mediální prezentaci Vlastimila Vondrušky, ale také některých politiků. A otírá se o literární schopnosti Davida Ratha, byť mu ušlo, že tento lékař již napsal desítku knih a dokonce figuruje v literárním slovníku, byť jen píšících lékařů.

Zdařilé je zamyšlení nad neudělením doktorátu Umbertu Ecovi, který toho „zřejmě měl udělat pro Univerzitu Karlovu víc“. Ani vymizení opravářů kritikovi neuniklo. Vtipně to provazuje s častou absencí redigování – a Žítkovské bohyně měly být podle jeho názoru po dobrém zredigování alespoň o polovinu kratší. Co však se durdit? Nic to není proti Coelhovi, jehož knihy přece „sestávají jen z klišé“.

V létě 2017 rozcupoval Bílek i recenzentku MF Dnes Moniku Zavřelovou. A ministr kultury Staněk od něj dostal notně vynadáno za to, že akceptoval vyznamenání Karla Sýse na Hradě. Již úplně aktuálními tématy se Bílkovi stal problém plagiátorství a tažení učitelů proti literární teorii. Zde pak varuje. Z výuky se - po odkrojení literární teorie - nesmí stát dojmologie, která nebude s to pracovat s uchopitelnými výrazy.

Sama Bílkova kniha je nicméně místy neuchopitelná a příliš různorodá, i při vší autorově erudici. Články jsou řazeny chronologicky a navzdory odskokům do politiky a školství se autor v podtextech vždy drží svého kopyta. Literatury. A titulní stať?

Generátory národního pohnutí napsal po přečtení rozhovoru s předsedou Českého olympijského výboru a smířen s tím, že se svět kulturních hodnot, na kterém podle jeho názoru stála civilizace, hroutí. 70% pozitivních zmínek o České republice generuje totiž v zahraničí právě sport. Nic proti tomu, ale Bílek poukazuje na nesouměřitelnost podobných zmínek s momenty, ve kterých například Philip Roth referoval o Milanu Kunderovi. Souborem svých sloupků Bílek brilantně dokazuje, že má nátura rozzlobeného kritika (asi jako podobný mu bohemista Vladimír Novotný) a že přesně chápe nejméně jedno.

Autorský úspěch je společenská a ne umělecká kategorie. I jako „Kychot“ by Petr A. Bílek rád zůstal kulturním aktivistou nadále. A dodá: „Literatura má výsostnou pozici také díky tomu, že nabízí složité významové celky a komplikované cesty posouváním významů při jejich putování a provazování s významy jinými, a navíc i slovně neformulovatelné rozumění a výklad těch významů od některých vnímatelů.“

Nevybavíme-li novou generaci schopností kriticky rozumět významům, podlehne společnost zvolna a postupně primitivní manipulaci, při které ji - nakonec - bude ovládat ten, kdo si zaplatí nejkvalitnější PR tým.

(Petr A. Bílek: Generátory národního pohnutí a další mučící stroje. Vydalo nakladatelství Pistorius a Olšanská. Ilustroval Miroslav Huptych. Příbram 2019. 168 stran)