On to ale nebyl jen hříšek. Jednalo se o lidskou existenci, o léta padesátá a ne, nebyl to jen hříšek, ale přesto mi připadá, že tak inteligentní osobnost jako Milan Kundera přece ví (a musí vědět), že v podobných situacích je lépe mlčet. Nezatloukat, to právě ne, ale mlčet a nic nekomentovat a nerozmazávat. Navíc... S mlčením a ukrýváním se před veřejností má zrovna tento spisovatel přece bohatou praxi a je na to zvyklý. Nedává rozhovory, nikoho si nepřipustí k tělu a mlčení ve společenském prostoru je mu takříkajíc vlastní, takže...

Ono vybočení, kdy přímo vykřikl, na mě osobně působilo, jako by zdatný obchodník uchopil příležitost za pačesy a rozčeřil vody, když už nastala šance. „Hlavně když se o vás mluví, v nejhorším dobře,“ řekl přece Dalí, je to dokonce jeho památný výrok, a Kundera to ví (i když to patrně nepřizná).

Nu, a ne že by se jeho knihy snad předtím prodávaly úplně špatně, ale... Kdož ví, třeba se po dotyčném extempore jménem „Udavač“ začaly prodávat o něco lépe, což i nakladatel kvitoval s povděkem. Nepoprosil-li předtím Kunderu o ono čeření sám. Je to jen hypotéza, ale někdy to tak chodívá. A tak to aspoň vidím já a trochu mě proto mrzí, že rejstříkem vzorně opatřená kniha Milana Blahynky Sedm kapitol o díle Milana Kundery zahrála tuto aféru spíše do ztracena.

Sestává jinak skutečně ze sedmi kapitol a rozhodně není tudíž žádnou další monografií o díle momentálně nejuznávanějšího žijícího českého spisovatele.

Čím tedy je? Spíš jen Blahynkovým výběrem z více jeho statí, které už o Milanu Kunderovi napsal, a to během neuvěřitelných šedesáti let.

A Milan Blahynka nás hned úvodem seznámí dokonce i s tím, jak na jeho pokusy o interpretace reagoval pařížský velikán sám, a zde rovnou kladu otázku: „Není to od věci?“

Velikán přece klidně smí soptit jako Vesuv (ať už jde o interpretace politické anebo literární), velikán se dokonce může pýřit jako dívčina mnohého ještě neznalá a velikán má i právo se rozplývat, jenže... To vše má, ba musí být hodnotiteli zcela „volné“. Když mu to totiž jedno nebude, hrozí zde, že kritik uvěří kritizovanému velikánovi, ačkoli právě spisovatelé se přímo živí tím, že jsou těmi nejvěrohodnějšími lháři na světě.

Abychom ale byli konkrétnější: hned ve dvou studiích přítomných v této knize se autor odvážně pouští do lehce diskutabilní hry s čísly a v obou případech registruje po estetické stránce pozoruhodně „číselnou“ kompozici Kunderových děl. V prvním případě na to Kundera dokonce reagoval, a to v Umění románu (1986). A co tam napsal?

Nic prý nepočítal, ale... Ale dík Milanu Blahynkovi „nyní“ zjišťuje, že asi bude mít číselnou intuici. Nato Blahynku pochválil, i když jej přímo nepodrbe za ušima. Ne, netvrdím tady, že se snad Blahynka možná mýlí, ale jeho tendence argumentovat ve svůj prospěch právě a přímo slovy samotného Milana Kundery, je přinejmenším sporná.

Přesto je u Blahynky zřetelná.

Jeho knížka jinak začíná již dávnou a přiznaně „nevyzrálou“ studií Zahrada Milana Kundery. Ale naštěstí ji doplnil před deseti lety o několik zdařilých, podstatných stránek. Původní raná studie se věnovala Kunderovým knihám Člověk zahrada širá, Poslední máj a Monology, přičemž ta poslední kniha nikdy ani nevyšla. A co víc? Kundera dnes ani jednu z těch publikací nechce uznat za regulérní součást svého díla.

K tomu ovšem opět nelze než dodat, že i tohle má a musí být slušnému a profesionálnímu kritikovi lhostejné; i správné je, že až do tak dávných dob pan Blahynka takto drze zabíhá.

Kapitola třetí pak skvěle analyzuje první dva sešity Směšných lásek i román Žert a Blahynka poukazuje na to, že Žert do jisté míry nahradil zfilmovanou povídku Já, truchlivý bůh, která v souborném vydání Směšných lásek už dnes není zařazena.

Aniž bych nyní Blahynku přímo označil za muže, který Kunderu po jeho přesunu do Paříže odepsal, nelze než konstatovat, že se jím znovu začal obírat až po sametovém převratu. Právě tehdy totiž vyložil román Nesmrtelnost studií Magie jmen, čísel a prvočísel (1994), která je tu kapitolou čtvrtou a česky (a to je překvapující) prvně vyšla až zde (i když existuje už dřív zveřejněný převod do slovenštiny).

V dalších dvou kapitolách se Milan Blahynka věnuje románu Pomalost a některým Kunderovým esejím (Zrazené závěti, Setkání). Nový román „Bezvýznamnost“ analyzuje přepečlivě v poslední kapitole a do jisté míry opět pracuje s čísly. Je-li to šťastné, nevím, a podstatnější možná bude, že toho Blahynka v Kunderovi objevil dost. I mimo své číselné rozbory.

Spatřil už zásadní (a podivný) přeryv mezi Kunderovou poezií a prózou, který naopak neexistuje u Šotoly, Šiktance č Holuba, a trefně se sblížil se skutečným leitmotivem Kunderových děl, jímž je reálná NEmožnost zjistit pravdu o často veskrze trapném a banálním životě nás lidí.

A jímž je taky zjištění, že lásku obvykle nevydobudeme, i kdybychom se rozkrájeli. A nepomůže nic. Zesměšnění nás samotných? K získání lásky to není cesta. A tvorba? Taky ne. A obětujeme-li dokonce svou vlastní občanskou existenci?

Tím spíš ve hře o lásku prohrajeme. A proč?

Kundera to přesně neví, ale vnímá cosi jako předurčenost osudu; a ať je to již s čísly v jeho díle jakkoli, také vnímá jeho NEVYPOČITATELNOST.

Nu, a závěrem už jen ránu do týla.

Ač opět neříkám, že Blahynka nemá pravdu. Snad ji i má a román Oslava bezvýznamnosti je podle jeho interpretace o naší „bezvýznamné“ zemičce, i navzdory tomu, že v něm o Česku nepadne ani slůvko.

(Milan Blahynka: Sedm kapitol o díle Milana Kundery. Ilustrace Michaela Doubková. Vydalo Nakladatelství Kmen. Křenovice 2019. 218 stran)