Existuje ne zcela běžný typ lidí (a nebudu si, pěkně prosím, na této platformě honit triko, že do stejné sorty zapadám), kteří dokonce v reakci na nejstupidnější, nejidiotštější, nejtrapnější a nejnemístnější otázku, která „je naprosto o ničem“, nikdy neztratí klid a sebekontrolu a už po několika (často žertovných) větách přecházejí ve svém projevu k čemukoli, co většinu vnímatelů v sále zaujme.

Není špatných otázek!

Jen máte šanci být umlčen. Každý dobrý politik to ví, avšak i rétoři obecní by tohle snad měli chápat. A všelicí ti vzdělaní diskutéři a debatéři (překvapuje mě, že kupříkladu všestranný Václav Cílek mezi nimi není, jak jsem seznal na jedné besedě) dokonce otázku ani pokaždé nepotřebují. Jak to? Cha! Prostě sedí na pódiu - před auditoriem, které mlčí dokonce i po moderátorově výzvě „tažte se“ - , ale pusu držet svedou leda pár sekund.

Co následuje? Co asi! Politicky a rétoricky schopné osobnosti s přehledem praví: „Dobrá. Tedy mlčení. Nevadí, tím lépe, mohu se před vámi aspoň otevřít úplně, i zeptám se teď sám sebe.“ A pak... „Jedou jako linka v sešitě.“ Nic víc a nic méně.

Anebo jste jimi a oslovíte známého v publiku zhruba ve stylu Ivana Mládka a jeho dávné scénky: „Prosím tě, Vladimíre... Zeptej se mě na Ebolu.“ A jde zkrátka o problém pro chlapíka, který nezaspal a pilně denně žongluje slovy.

Proč o tom píši? Inu, narazil jsem ve veřejném prostoru na představu, že se na pitomou otázku (kupříkladu pitomou otázku voliče) má reagovat obdobně připitomnělou odpovědí.

To řekl - na výše zmíněné besedě – jinak pozoruhodný Václav Cílek, jehož si jinak velmi vážím a jehož knihy opatruji; ale vyslovil i právě to a malinko tam soptil. Mýlil se.

Pletl se. I přesto, že se vztekal. Nebo právě proto. 

A existuje X vět, po kterých oslím můstkem (a často vtipně) přecházíme přesně k tomu, co jsme „lidstvu“ už předávno prahli sdělit. Ne? Otázka jako taková nikdy nemůže být výslovně hloupá. OTÁZKA JE VŽDY DOBRÁ, protože vám skrz ni hodili míč. Chyťte jej. A to, že nakonec odpovíte na něco poněkud odlišného, sice nebude úplně jedno, ale obvykle se to při vystoupení totálně vytratí; tedy pokud reakcí zaujmete.

Jde, uznávám, i o věc nátury, pohotovosti, osobního sebevědomí... a především pak musíte mít smysl pro humor, toleranci a hlavně přehršli námětů a nápadů. Ne že bych tu chtěl teď adorovat hospodské tlachání, ale taktéž jako politik (či jako Václav Cílek) byste měli mít potřebu „se vykecat“. V dobrém smyslu toho slova. Mně osobně ta potřeba nechybí a neplánuji nikterak nadsazovat, nicméně kvalitní řečník typu Jeffersona a snad i Miloše Zemana ZAPOMENE „hloupou“ otázku už po třetí plynulé větě následné řeči. K úrovni některých dotazů se jednoduše nesmíte barbarsky snižovat, protože to je komunismus, nebo dokonce svět mistra Zeliga; a víte asi, že stejnojmenný film Woody Allena v nadsázce předvádí přesně to, čemu den co den podléhá vysoké procento osob. Přizpůsobování se.

Plus pokleky na ten spodnější LEVEL debaty. 

Typický Zelig mění názory jako chameleon a v modrém prostředí zmodrá, zatímco v České Skalici se stává nejčeštější skalou. Mezi socialisty je socialista, ale mezi nacionálními socialisty taky. Toť úděl Zeligů. Zelig vždy změkne. Změkne a přetaví se, což lze bohužel praktikovat i mezi pódiem a auditoriem. Závěrem aspoň tři příklady, jak si počínat, když se vás někdo na veřejnosti zeptá opravdu blbě.

1. Otázka z publika na besedě o internetu: „Jste synem Vladimíra Neffa? Protože podle příjmení mi to tak připadá.“

Správná reakce? „Já vás teď dobře neslyším a determinováni jsme nějak všichni, i slabým hlasem prapředka. Heleďte, já nevyznávám ódy na determinaci genetickou, to ne. Ale řeknu vám to stejně hezky po lopatě. Ani ten princ Harry a ani jeho bratr nemohou za to, do jaké rodiny se narodili, a odložené dítě není odpovědné za vlastní odložení, jako nejsme nikdo odpovědni za své rodiče.

Snad byli ti rodičové desetkrát lepší nás, ale nesrovnávejme. Proč? V mnohém naopak tátu s mámou předčíme, ale opět: proč to srovnávat?“

2. Jiná otázka z publika, tentokrát je ale pronesena na předvolebním shromáždění:

„Ve vašem programu chybí na straně dvě za slovem MYDLIT čárka. To je schválně?“

Správná odpověď: „Čárky ani MAGICKÉ ČÁRY nikdy nestačí, víte? Z NIČEHO jako magie se dobrý chod ekonomiky nevykouzlí, milý pane; to byste moh´ tisknout peníze donekonečna a stále by bylo, čím platit, jenže taky musíte mít co kupovat; to už naznačil Milton Friedman. Leda obchody s deštěm jdou podobně provozovat, to já uznávám, a za ty deště si dosaďte, co správně tušíte.“

Poslední otázka: „Pane Prymulo, a kdy vypnete a ZAVŘETE mě?“

Odpověď: „Vás jako jedince nemusím zavírat. Jste zavřený šnekovitě sám v sobě a nevíte nejspíš ani, že i oči máte zaťaty před realitou covidu-19.

Kdyby se jednalo jenom o to, zda zavřít vás, je už můj úkol splněn, ale bohužel není infikován pouze jedinec (tak třeba brontosaurus), ale infikováno a vyhynutím ohroženo je výrazné a význačné množství obyvatel Země.

Planety. To, že by se měli někam na chvíli zavřít, je sice pravda, ale teror my neděláme. Jde o postupy, které jsme se - jako epidemiologové – naučili z knih i praxe (Ebola) – a já podle toho takříkajíc jedu. 

No, a jestli to (chraň pánbů) na cocid 19 pasovat nebude, ochraňuj nás i velebný Bože s velkým B.“