Poprvé už ve třinácti letech – a hned takřka na čtvrt roku. Pobytu nepřímo pomohl člen 2. pražského oddílu skautů Ladislav Filip, a to v čase, kdy Foglar Dvojku (Hochy od Bobří řeky) ještě ani zdaleka nevedl.

Ladislav Filip studoval medicínu a roku 1919 ve „Švýcarech“ vytipovával ve službách Červeného kříže hotely a statky, v nichž by se mohly zotavovat československé děti. Zvládl to, i když ne sám, a již napřesrok Švýcarsko navštívilo na osm set našich chlapců a děvčat. Jedním se stal i Foglar, přezdívaný až později Jestřáb, a to díky tomu, že jej sbor školy (ovlivněný Foglarovým třídním Stunou) na začátku osmé třídy vybral mezi účastníky pobytu. Lze tomu říkat štěstí, neboť nikoli všechny školy ČSSR byly osloveny, a co víc, z každé té školy směl vždy jet jen jediný hoch. Anebo snad obvykle jen jediný.

Z pražského nádraží ve Vršovicích vyjížděli chlapci za společného, spontánního zpěvu národní hymny – i včetně její slovenské části, samozřejmě - , a to zvečera dne 3. září 2020. Seděli v armádou opatrovaném, zabezpečeném sanitním vlaku (číslo 202) a Foglarovi bylo přiděleno osobní číslo 186. Cesta pak trvala tři dni a čtyři noci a stravovali se během ní mj. komisárkem a kaší, napájeli se obvykle kakaem.

Až třetí den pak opustili Linec, aby přejeli švýcarské hranice, a do Buchsu pro ně z Bernu dorazila choť československého velvyslance Duška.

Z Curychu pak jistý pan Jokl, ze Sankt Gallenu pan Stavebník.

V doprovodu nejmenované pracovnice Červeného kříže pokračovali Foglar a ještě čtyři chlapci dalším vlakem. Na četných nádražích si děti rozebíraly švýcarské rodiny a tři z hochů tak postupně „zmizeli“. Smrákalo se a psychicky prý dosti stísněný Jaroslav Foglar nakonec zůstal ve vagónu už jen s jediným chlapcem. A na něj došlo. V Yverdon-les-Bains.

Jenže byl jen předán přednostovi stanice, který ho vedl od rychlíku k osobnímu vlaku, kde jej předal vlakvedoucímu. „Jeli jsme nocí řadu stanic, až mě nakonec vysadili do náručí vlídného staršího pána,“ vzpomíná Jaroslav Foglar nostalgicky v autobiografii. „Ten mě posadil do bryčky a jeli jsme nocí asi hodinu, až jsme dorazili do malé vesnice.“

Bylo to dnešní Valeyeres-sous-Rances pod horou Les Souchet (1680 metrů) a dočasným chlapcovým domovem se stal statek Alberta (1898-1961) a Blanche (1899-1993) Randinových, manželů ve věku 22 a 21 let. Dnešní Valeyeres leží nadále kilometr od později přifařeného Rances a má asi 530 obyvatel. Foglar tu pracoval jako pasáček krav a také česal révu i švestky. Jak vzpomíná, zpíval po večerech české písničky, a jednou směl zpívat i na představení Armády spásy. Cestu domů nastoupil 10. listopadu. Po celý čas si vedl deník, který se dochoval, má 42 stran a je kompletně ofotografován pro první část naší publikace. Jinou formou dosud zveřejněn nebyl, ale pravděpodobně to realizuje nakladatelství Albatros v rámci většího korpusu autorových deníků.

Švýcarské zážitky provázené ilustracemi Karla „Tony“ Neumanna líčí ovšem i devátá až patnáctá kapitola foglarovky Tábor smůly (1938): jde o sedm kapitol s názvy „Jestřábe, vypravuj něco!“, Jedeme do Švýcar, Umíte pást krávy?, Pastevní družstvo, Moje vystoupení na večírku a jak to dopadlo, Případ s bláznivým teletem a Jedu domů ze Švýcar (str. 34-53).

Druhá část současné publikace zahrnuje pak Foglarovu vzpomínku Moje švýcarské dobrodružství (zveřejněnou roku 1935 ve Slovíčku) a pět ze sedmi oněch „švýcarských“ kapitol Tábora smůly. Třetí část sestává ze dvou jeho článků pro Naši rodinu (Co jsem viděl ve Švýcarsku?, 16. 12. 1982) a (opět) pro Svobodné slovo (Kouzelný mikulášský čas, 28. 11. 1994) a z dvou vzpomínek na spisovatele ze sborníku Jestřábe, díky (2000). Napsaly je bývalý člen oddílu „Jindra“ Hojer (napsal vlastně titulní kapitolu celé publikace Jestřábovo švýcarské dobrodružství) a Petr Chudožilov s Michalem Beránkem, jejich příspěvek ... a jeho švýcarská stopa je zajímavou reportáží o výpravě do země, ohledně které se ve Foglarovi zrodil pocit, že tam „už někdy v minulém životě žil“. Vrátil se každopádně do Švýcarska i v letech 1981, 1982, 1984, 1985, 1986 a 1987 a roku 1986 tam dokonce nějaký čas navigoval autobus Čedoku, aby se konečně setkal s paní Randinovou, která naštěstí stále žila, byť už jí bylo hodně přes osmdesát. Jednalo se tak o neuvěřitelné setkání po 66 letech.

Syn Blanche Randinové (*1924) Gustave žije dnes kdesi ve Španělsku, její vnučka (příjmením Bernard Valloton-Rusticoni) v Le Mont-sur-Lausanne.

Během šesti „novodobých“ cest Foglar kupoval pohlednice, ale sbíral taky víčka od limonád (což dělal všude) a místní cukr. Tyto jeho balené kvádříky se ve značném množství dochovaly a po jedné z nich může proto dnes být k nalezení v každé ze 180 červených obálek, v nichž se Jestřábova švýcarská dobrodružství prodávají.

V nich mimo to najdete oboustranně potištěný plakát Jestřábovy švýcarské návraty, na kterém je v největším formátu přetištěna žádost o výjezdní doložku (do Itálie a Rakouska) ze srpna 1985, ale taky si na kolážích prohlédnete některé ze zmiňovaných pohlednic, stranu cestovního pasu s autorovou fotografií, dobový inzerát z tisku (zvoucí roku 1987 na devítidenní zájezd do Západního Německa a Švýcarska), ale i pozoruhodné a jen letmo Foglarem na útržek papíru čmárané poznámky.

V kolážích trošku méně funguje snad jen jediné, a to příliš řídké vytečkování švýcarské státní hranice. Obrys této Konfederace měl být raději vyznačen prostou čarou...

Jaroslav Foglar: Jestřábova švýcarská dobrodružství. Ilustrace Karel Tony Neumann. Editor a autor celé čtvrté části Roman „Bobo“ Šantora. Další spoluautoři: Petr Chudožilov, Michal Beránek a „Jindra“ Hojer. Korektury Josef „Řešetlák“ Bláha. Vydala Skautská nadace Jaroslava Foglara. Praha 2020. 84 stran. Náklad 180 číslovaných výtisků. Distribuováno v Červeným křížem označených obálkách s dvěma přílohami: kouskem pravého švýcarského cukru z osmdesátých let a složeným plakátem.