Petr Hampl

Petr Hampl je pro někoho kontroverzní. Jiné provokuje. Ale proč? Vždyť je to směšné. - Je to podobné, jako když obě tyto nálepky (kontroverze, provokace) přilepíte na Michela Houellebecqa, známého autora bestsellerů Serotonin (2019) a Podvolení (2015).

Ve skutečnosti Petr Hampl nekontroverzně neprovokuje, ale dává fakta do souvislostí. Využívá přitom zcela standardní sociologické poznatky a sociologii vystudoval. Takže co?

To, že byl opakovaně kdesi zakázán či odkudsi vyhozen, nemusí ještě nic znamenat. Naopak. A Prolomení Hradeb nepochybně vysvětluje, proč v dnešních časech nechávají elity opakovaně vítězit úpadek, průměr, ba podprůměr. A také byrokraty, množící se podle Parkinsonových zákonů. Elity fakticky udržují destrukci.

Další „věcí“ je Evropa. Půjde-li to dál tak, jak to jde, čeká ji ve výsledku kolaps. A Hamplova kniha je i na téma polovědomého či úplně vědomého pohrdání právě těmi morálními hodnotami, které už prověřila staletí.

Ony křesťanské i jiné hodnoty popraskaly a ztrácejí kredit. A snad skutečně také z toho důvodu, že nejsou naše hlavy na zbrusu novou situaci stavěny. Ne, nikdy předtím mozky lidstva neatakovalo nic podobného tomu z dneška.

Snad jenom s elitami ve Francii před tamní revolucí na konci osmnáctého století lze dle Petra Hampla dnešní „lidi nahoře“ srovnat, ale mozky většiny z nás už automaticky GUMUJÍ veškeré příznaky katastrofy. Jsme jako pštrosi s hlavou v písku a děláme, jako by nic. Ale podle propagandy elit je na pořadu dne zabíjení a snad i prosazování islámského práva. Anebo ještě ne na programu dne, nicméně vše je servírováno jako přirozené a v souladu s přírodou.

A co horšího? Historie je falšována.

Byla překrucována vždy, to je pravda, ale nikdy ne tak moc jako dnes. A dějiny této kotliny? Husitské násilí? Jistě, mnohé se vždycky dá zidealizovat, když chcete, ale to již nestojíte nohama na zemi. A je to jen hra. A propaganda zpívá jinak. Ta ví o nenávisti za všech časů, ale dnes navíc také o tom, že každý Rus je zločinný. Co ještě hůře, i každý Čech má zločinný potenciál.

A vzpomeňme jenom na „divoký odsun“. I na zabíjení před samým koncem války. Takřka nikdo si to již neuvědomujeme, ale podobnou rekonstrukcí přitom procházely i dějiny předchozí. Dnes je již známe v překované podobě a lépe tak asi odpovídají chystané zkáze MASOCHISTICKÉ Evropy.

A když už lidé začnou mít vlastní názor, rádi se v něm dál a dál kolektivně utvrzují. Nevadí jim, že názor může být úplně scestný. Utvrzování v něm prostě již probíhá. V hospodě, na Facebooku, všude. I ptejme se jen zdánlivě odtažitě:

„Skutečně má mít každý právo přijít přes hranice do EU?“

Ať už ano či ne, žijeme nadále ve světě, ve kterém se například Turecko nebo celá Indonésie až nevyzpytatelně vracejí ke zrovna takové formě islámské víry, jaká drtila národy už před staletími.

V osmé kapitole své knihy pak Hampl po právu kritizuje školství, které den ode dne skomírá a stále letargičtěji rezignuje na vzdělávání. Školáky leda tak chrání a hlídá, a to často před vlastní jejich psychikou.

V třinácté kapitole se Hampl dotýká i aféry se Satanskými verši, načež pokračuje fascinujícím příměrem Evropy k pouhému městu. Vypráví: A teď si představte situaci, že v onom městě bylo dlouho bezvládí a nikdo se nestaral o obranu. Otevírači bran mezitím ovládli radnici, soudy, média, chrámy, školy, takže část nepřátel je dávno uvnitř. Zrádcům poskytují pomoc a mechanismy sociální kontroly náhle začnou pracovat úplně obráceně. Už není trestána zrada, nýbrž statečnost, a popravuje se za hájení hradeb a do vězení se zavírá za kritiku zrady.

V podle mého diskutabilní 15. kapitole srovnává ovšem Hampl velmi přehnaně Hitlerův vztah k Židům se současným protibělošským rasismem. „Jsme vinni?“ ptá se a „máme snad spáchat sebevraždu spolu s Evropou?“ A pak Hampl ještě pokračuje: „Nikdo přece nevyčítá Mongolům děsivé krvavé nájezdy Čingischánových hord. Nikdo přece nevyčítá Turkům otrokářskou minulost.“ A to, co připouštíme, je dílem naší slabosti a takové Turecko by si to nikdy líbit nenechalo a nemá ani elitu, která by tam pocit viny vyvolávala.

Co víc?

Sociální třídy se nenávidí a Hampl upozorňuje, že mezi už zmíněnými Židy se kdysi každý snažil přežít tím, že rozumně spolupracovat s nepřáteli. A přesto velice často nepřežil třeba v komunitě koncentračního tábora NIKDO. Dopadneme jako oni? Snad by přežili alespoň ti nejhrubější, uvažuje v tomto případě politolog Petr Robejšek (Hamplem citovaný). Jen ti by snad měli šanci. A zužitkovali by ji! A bez zábran. Asi jako ti nejhorší v Neffově bestselleru Tma.

Nadbytečnou je v Hamplově díle pouze poslední kapitola, kde se trapně očišťuje od vlastního židovství. Je to až šok. Uznávám, že i osobní a soukromá Hamplova věc. A že prý... Pokud ví, tak židovské předky NEMÁ. Bú.

Přesto či právě proto vzápětí spekuluje i o možnostech „židovského spiknutí“. Ale naštěstí dodá, že to, co možná může působit „jako existence centrálně řízeného spiknutí, je ve skutečnosti přirozeným důsledkem růstu byrokracie a nové aristokracie“.

Což však je ještě větší smůla. Tak totiž víme, že ani neexistuje žádné centrum, jehož zničením by bylo možné civilizaci zachránit.

PhDr. Petr Hampl, Ph. D. (*1969) je sociolog, spolupracovník Institutu Václava Klause a ředitel České společnosti pro civilizační studia. Články píše od roku 2005, vystupuje v rozhlase i televizi, pořádá besedy a víc let přednášel na Vysoké škole ekonomie a managementu. Na Univerzitě Karlově zase působil jako výzkumný pracovník specializovaný na alternativní formy lidského kapitálu. Většinu předchozího života však měl běžné komerční zaměstnání, takže také v čase psaní Prolomení Hradeb pracoval v jistém výrobním podniku.

Rozhodně přitom není pesimistou a celá poslední čtvrtina jeho knihy je věnována možným scénářům dalšího vývoje a - do jisté míry - taky krokům, které snad ještě někteří dokážeme udělat.

Ale poté, co se Petr Hampl postavil proti přijímání migrantů, přestali jej zvát do médií. „A pokud narazíme na fakta, která by ukazovala k něčemu hodně neobvyklému, mozek je gumuje,“ opakuje klidně i po X-té. „Jenže skutečnosti ještě předloni označované za naprosto nemožné, jsou dnes označovány za běžné a normální, a řádění bojovníků Islámského státu v ulicích Paříže či Londýna, není možná daleko.“

(Nad knihou Petra Hampla Prolomení Hradeb. 2. vydání. Předmluva Jan Keller. Nakladatelství Naštvané matky. Olomouc 2018. 312 stran.)

Ivo Fencl