Zprvu jsem chtěl říct CHOZENÍ, uvědomil jsem si však, že ne každý může jít do „fachy“ pěšky; tak třeba já to mám deset kilometrů. V úterý jsem proto jel na kole a zleva, zprava přitom ve městě předjížděl kolony aut.

Uvnitř těch kolon hranatě vězely i nebohé trolejbusy MHD a řeknu vám, nebylo ani trošku snadné nesletět z bicyklu na kokos, když jsem směrem k oné silniční zácpě tak často strouhal mrkvičku!

Jak se totiž držet při strouhání mrkvičky řídítek? Nejde to! Kdyby šlo strouhat jen třeba levačkou, žádný problém, ale tady potřebujeme obě dvě ruce.

Dokonce i uvnitř svého Ferrari bych musel pustit volant, asi jako když telefonuji, avšak dosti žertů a zkrátka a dobře, ty KOLONY mě překvapily.

Ale jenom na chvíli. Vzápětí jsem si uvědomil, kolika lidem se nechtělo stát na nádraží či na zastávce v roušce, zatímco uvnitř oplechování tento hadřík oproti tomu nasazen mít nemusí.

Naopak je povinný v útrobách metra a tramvají i autobusů, expresů i osobních vlaků, a jelikož na nějakém tom zaměstnání býváme existenčně závislí, anebo si jeho prostřednictvím přinejmenším přivyděláváme, tak výzvu „zůstaňte doma“ nezbude než v tomto případě ignorovat, a výzva ostatně ani není tak míněna a vaší milené docházce do práce v trase nestojí. Část ekonomiky totiž v ČSR dál běží a všichni, kdo „makají“, mezi sebou více i méně pilně dál roznášejí viry.

Nic špatného na tom obecně vzato není, protože to samé se děje i mimo ÉRU CORONY. Avšak právě na CORONU se teď svět chtě nechtě zaměřil a rád by ji vyklučil. Dá se? Nedá?

Uvidíme – a přejděme od pracovního procesu k volnočasovým aktivitám, kterým by se kupříkladu takový Petr Kellner, kdyby chtěl, mohl věnovat od půlnoci do půlnoci každý den. Ne každý, chci tím zopakovat, do práce chodit MUSÍ. A naopak, mnozí smíme zůstávat doma a „dívat se do zdi“. To mi aspoň jednou řekl kolega v práci a umím si skutečně představit, jak musí všem lidem, kteří se koukání do zdi bojí, vybídnutí k izolaci připadat hnusné, i schválně popadnou prkno s kolečky a vyběhnou ven...

Proč ale taky ne, že! Takový běh například ještě nikdo nezakázal a sportovní chůzi s hůlkami taky ne. Obé jest hodno našich těl, abych tak řekl, a zrovna tak jízda na kole, pokud jen možno rychlostí sto kilometrů za hodinu. A jsou zde i další sporty a kupříkladu to, proč Václav Klaus dnes už nesmí hrát na Štvanici tenis, proto zůstává záhadou.

Zrovna tenis totiž není roven shromažďování a Björn Borg mi dokonce nedávno řekl, že to je OSAMĚLÁ hra.

Zasportovali jsme si tedy a zatím ani nejsme bezdomovci, OK; ale co dál?

Doporučuji se vysprchovat. Když nemáte doma sprchu, vykoupejte se. Sám si ovšem ani už nevzpomínám, kdy jsem naposled seděl ve vaně, protože proč se válet ve vlastní špíně, že? Vždy se sprchuji; ale od nejapného žertování dospějme konečně ke skutečné izolaci a ponorkové nemoci.

Ta se - třeba mezi manželi - zrodí snadno, i hádají se, ne-li fackují (mírné domácí násilí), aby nakonec zalezli každý do svého kouta jako dva medvědi; avšak už zní hlahol.

Přicházejí děti.

Otec: „Co tu děláte?“

Holčička a chlapec (oba ve věku deset let): „Zavřeli školu, to nevíte? Cožpak nečtete internet?“

Rodiče se na sebe podívají a maminka se napůl žertem ptá: „A nejste už infikované?“

Děti svorně: „Ne-ví-me. To se prý hned nepozná.“ Dají si s rodiči pusu, ale tátovi problém vrtá hlavou dál: Co když tyhle mé vlastní ratolesti sice nejsou BACILO-nosiči, ale jsou VIRO-nosiči? Umře babička?

Pak to ale nechá plavat a může dětem například předčítat, anebo se mohou společně dívat na Čelisti.

Zda i na Noční můry z Elm Street, to už váhám. V mládí jsem byl onou sérií filmů sice nadšen, ale zpětně mi připadá dost kontroverzní. Ale ano, s klidem boha jsem pár dílů pustil kdysi synovi, když byl ještě malý, ale on později nějaký viděl znovu kdesi ve školní družině a už na střední škole a řekl mi, že se dodatečně taky diví, jaké příběhy o pedofilu Freddy Kruegerovi (přicházel vraždit ze sna) vlastně jsou, a jak se i diví, že na ně klidně koukal už malinký a se mnou.

Smrt a zlo ze snů, ba přímo strach z usnutí, to je totiž takřka nejhorší, ale chtěl jsem tou cestou pouze naznačit, že doma koneckonců můžete spát.

Zvlášť, když už vaše děti vyrostly.

Pak ovšem v izolaci skutečně můžete pocítit samotu a existují spousty takto doma uzavřených důchodců. Za každou cenu si potřebují popovídat, i když mají televizi, a určitě ne všichni zvládnou komunikovat face to face přes internet.

Když ano, i to jim po určité době může připadat jako náhražka. Čímž skončeme. Ani generalizovat ohledně samoty totiž nejde a vše tkví už ve vaší povaze. Ve vašem založení.

Jste snad extroverti? Jste naopak introverti? Jste něco mezi, ale skutečně neumíte být sami, asi jako to nakonec neuměl ani „sám“ Václav Havel?

Nebo vám samota svým způsobem vyhovuje? - Kdybych měl hovořit za sebe, nemohu než přiznat jistou svou nespolečenskost. Sice zdravím, ale obecně jsem měl vždy v kolektivu pocit, že jen HRAJI ROLI. Je to chyba?

Pochybuji. Hrát ještě neznamená nebýt sám sebou a v přítomnosti těch lidí, které znáte a kterým důvěřujete, sami sebou dokážete být, i když si trochu hrajete se slovy. V reálu se člověk ovšem potká i s cizími lidmi, a aniž by proti lidstvu cokoli měl, jste sami sebou méně.

O samotě je naopak této námaze konec a takřečená dobrá kniha, jakkoli to nezní budovatelsky, bývá zajímavější než řeč mnoha občanů. Když si pak nějakou tu knihu začnete i sami psát, třeba jen formou deníku, jako byste se znova narodili. Uvidíte. A jistěže vás to pohltí, ale i obrodí, omyje, očistí a znovu postaví na nohy, když podklesly.

Jestli se četbě a psaní vyrovná pohlcující lepení modelů, netuším (mě by přitom myšlenky zčernaly), ale nikomu bych lepení nebral a jen si musíte uvědomit, že...

PROPADNETE-LI VE SLADKÉ IZOLACI ĆEMUKOLI, STÁVÁTE SE PRO SVÉ OKOLÍ MRTVÝM.