Co to znamená: Nic neděláte, ale malý příjem vám přesto zajistí stát a úředně nejde o „podporu v nezaměstnanosti“. Dál už je pak jenom na vás, abyste si zajistili příjem další, který vám zajistí život na lepší úrovni.

Tedy nepodmíněný příjem... A ne každému bohužel dochází, že už tu byl. Kdy?

Ovšemže za socialismu. Co jiného je všeobecná povinnost míti zaměstnání a nebýti takzvaným příživníkem (jak se tenkrát lidi značkovali)?

Na tomto místě glosy lze provést, ano, i ryze ekonomické srovnání obou situací (nepodmíněný příjem za kapitalismu kontra pracovní „povinnost“ v čase minulého režimu) a zrovna jsem jeho výsledek i slyšel z úst rodné sestry, která má vysokou ekonomickou, na rozdíl ode mě, který jsem studoval pouze na Univerzitě Karlově a ČVUT.

Jenže řeč ekonomek a ekonomů zní všude, i pokračujme lapidárněji, třebaže se po právní stránce nevyhnu zjednodušením. Ale vyhnu se dušením čtenáře tonáží odborných výrazů.

Jsem ročník 1964, a tak ještě takzvavou éru socialismu pamatuji. Dokonce počínaje příjezdem tanků. Má generace rostla v Husákově normalizaci a tento právník pro nás už byl dědkem. Současně si ale mnozí z nás neuvědomovali (tedy pokud jim to s paličkou na maso nezdůraznil tatínek, což se v mém případě nestalo), že ona permanentní jistota, že budeme moci někde dělat a mít příjem, není samozřejmostí.

Jistě, komunisté strašili Západem, kde nezaměstnaní žebrají a stávají se sobě vzájemně vlky, z čehož si střílí Švandrlík, ale to jsme ve většině vážně nebrali. Kdepak. Vnímal jsem spíš výdobytky kapitalistické ciziny, než její náročnosti, zatímco nenáročnost vlastního lehkomyslného života jsem si neuvědomoval.

Věděl jsem jen, že do šedesáti budu muset být někdy zaměstnán, a současně jsem registroval, že produktivita na pracovištích není vždy nejvyšší. Utéci z práce bývalo běžné, pátek byl „malou sobotou“ atd. Vidíme to dnes v normalizačních filmech. A buzerace ze strany vysoce postavených komunistů?

Byla, ale šlo se jí samo sebou vyhnout. Až mě zarazilo, jak otevřeně Luděk Sobota líčí dnes ve své nové knize svůj „konflikt“ s obávaným šéfem kultury Müllerem. Je sice pravda, že se na soudruha Müllera herec kdesi u Prašné brány osopil, nicméně hned a jakmile mu Müllera jistá dáma identifikovala, zplihl. A to velmi. Omlouval se a... Co víc, po nějaké hodině se za Müllerem zoufale vrátil přes kus Prahy do hotelu a ještě jednou se jej ptal, zda „z toho nic nebude“. Sobota se bál. A on to výslovně neříká, ale celá kapitole dokonale a SAMA ukazuje, jaké měl „bobky“.

Soudruh Müller se přitom celý čas choval, inu... V podstatě žoviálně a jako Sobotův fanoušek. „Tykačka“ a... Opakovaně mu vytkl jen kapitalistické tričko.

To měl Sobota z Francie, kde žila jeho sestra, již navštěvoval. Sobota dnes příhodu předvádí jako ukázku reality minulého režimu, ale plyne z ní zřetelně, že kdo „vyl“ s Müllerem, nemusel se - příliš - bát. I když...

Ano, je jasné, že menší celebrity než Sobota „pod“ tímto papalášem a jeho tlakem vícekrát zaplakaly. Proklínaly jej. Stal se symbolem, ale celé to byla relativně bezpečná hra, ve které ani zdaleka nešlo o holou existenci. Práci jste totiž museli mít. I jako herec. Byla to vaše občanská povinnost.

Už jsem psal o Sobotovi, ale Miloslav Šimek zase kooperoval s Lubomírem Štrougalem (doposud žijícím mužem a původně rovněž právníkem): i to bylo „jištěním“ jeho skupiny v Semaforu. Zkrátka a dobře, kdo tenkrát nestál přímo PROTI, nakonec se vždy někde chytil. A co víc, mnohdy nemusel ani příliš pracovat.

Nechci tvrdit, že byla některá pracovní místa zcela formální, ale...

Dnes opakovaně probíraný nepodmíněný příjem je (zkrátím to a zopakuji merit věci) v podstatě roven tehdejšímu příjmu v podřadnějším zaměstnání.

Neexistoval občan, který by takové zaměstnání neměl, a všichni brali. Peníze... a občas i úplatky. Anebo je dávali. Proč? I aby se vyšvihli.

Za Husáka žil člověk možná jako ovce, ale bezpečně. BÝT OVCÍ je navíc vždy hlavně o vlastním vnitřním pocitu. A jako „v tom“ dnes víc umějí chodit jen někteří, i tenkrát v tom víc uměli chodit jen někteří. Tak tomu asi bude už vždycky.

Jenom ten nepodmíněný příjem asi takřka nikde „neprojde“. V žádné zemi. Vždy vám totiž bude ekonomy dokázáno, že se neosvědčuje a je proti přírodě.

Proti přírodě taky skutečně je... A příroda, ta je věru divoká. A krutá. Tento článek se nechce zastávat poměrů za Husáka, jak si nyní myslíte, ale chci na jeho konci opět opakovat, co si už uvědomili mnozí.

Obyčejný člověk, kterých je většina, nechce svobodu. Chce svůj klid a snad i ten svůj smrádek.

Ivo Fencl