Ale současně byl tak trochu záhadou. Novinář Lou Canon napsal o tomto čtyřicátém prezidentu Spojených států (1981-1989) hned tři knihy, avšak dokonce i poté prohlásil: „Vnímám ho jako hádanku.“

Podobně jej vidí i Dinesh D´Souza v biografii, která vyšla i česky (2004). Reaganova osobnost zůstává zahalena tajemstvím a jejímu charakteru už přesně neporozumíme. Pokusy o odhalení selhávají a i sám oficiální presidentův životopisec Edmund Morrris přiznal, že pro něj Reagan představoval z osobního hlediska tu „vůbec nejobtížněji pochopitelnou postavu, s jakou se kdy setkal“. Dokonce členům vlastní rodiny ostatně připadal záhadný; neproniknutelný, a jeho vlastní syn pojmenoval knihu o otci Stojím venku a dívám se dovnitř. Ronald Reagan měl blízký vztah pouze s vlastní ženou, ale to zase natolik, že se děti cítily vyloučeny. „Obklopuje jej zeď,“ napsala však i Nancy Reaganová. „Pouští mě blíž než kohokoli, ale jsou chvíle, kdy narazím na tu hradbu.“

V čem to bylo? Zdálo se rozhodně, že Reagan není schopen opravdové důvěrnosti, a jeho děti se cítily mrazivě odloučeny. A přitom byl život jejich otce od začátku až do konce jeden jediný paradox.

Reagan často mluvil o bohu, ale nechodil do kostela a o kněžích vykládal cynické vtipy. Horlivě zastával rodinné hodnoty, ale rozvedl se. Měl napjaté vztahy s dětmi a vnoučata v podstatě nevídal. Jeden čas disponoval tím nejzodpovědnějším postavením na světě, a přece se chovat uvolněně až ležérně. I jeho spolupracovníci se k němu chovali s dávkou blahosklonnosti, ale on to nevnímal. Maximálně to přecházel úsměvem. S opovržením druhých si hlavu nelámal.

Cítil se dobře ve společnosti aristokratů, rád hrál golf s milionáři a měli ho za svého, ale stejně to uměl třeba s horníky. Je to šílené, ale v tu ránu byli přesvědčeni, že sdílí jejich hodnoty a pamatuje na jejich zájmy. Jen málo prezidentů se kdy v dějinách světa těšilo větším poctám a sympatiím veřejnosti. Reagan byl až neuvěřitelně soběstačný, ale zarazí, odkud vyšel. Syn opilce, a přece vzpomínal na dětství jako na ta nejšťastnější léta. Jeho tatínek znal totiž ty nejroztodivnější historky.

Matka naučila syna zachovat pozitivní očekávání, i když přicházejí špatné zprávy, a věřit ideálům, které si nesmíme nechat zničit těžkostmi reálného života. „Právě její vyprávění ve mně nechala trvalou víru ve vítězství dobra nad zlem,“ vzpomínal později. „Vždy jsem už věřil, že tu nikdo nejsme bez důvodu a existuje boží plán pro každého.“

Jako plavčík prý zachránil sedmdesát sedm lidí a ještě stihl studovat na vysoké škole. Měl fotografickou paměť. Přesto věnoval škole jen tolik energie, aby si udržel trojky. Do knih se podíval až těsně před zkouškami. „Mým oblíbeným předmětem byl fotbal,“ vzpomínal po letech.

Díky medovému hlasu a fantazii získal místo sportovního komentátora, díky přirozenému talentu a bez konexí se prosadil v Hollywoodu. Natočil dvaapadesát filmů, ale roku 1966 vyhrál rozdílem milionu hlasů volby a stal se guvernérem Kalifornie.

Roku 1976 pak v USA takřka vyhrál nad Fordem. Nu, a v sedmdesáti letech se stal do té chvíle nejstarším mužem zvoleným do funkce amerického prezidenta.

Když kandidoval podruhé (1984), prohrál pouze v Minnesotě, což byl domov jeho soupeře, a celkem získal 525 hlasů proti jeho třinácti. Byl to jeden z největších rozdílů v historii. Osmkrát za sebou jej Gallupův ústav označil za nejobdivovanějšího člověka v USA, a když opouštěl úřad, souhlasně jej stále hodnotilo 70% Američanů, což se nepodařilo ani Kennedymu. Nebýt ústavního omezení, mohl být presidentem doživotně! I tak předal úřad předem vybranému Bushovi, což bylo fakticky jeho třetí volební vítězství.

Hned na počátku jeho popularity stál ovšem atentát, které na něj spáchal John Hinckley, aby imponoval herečce Jodie Fosterové. Po těch pěti výstřelech už Reagana nikdo nemohl prohlašovat jen za laciného optimistu, který žertuje, protože nezažil tragédii. V očích mnoha lidí propůjčila ona statečnost Reaganovi až mytický rozměr; a tak se muž, jehož názory zpočátku označovali za zvrácené a destruktivní, etabloval jako král komunikace a miláček národa. Jeho řečnictví fascinovalo a měli je za magické.

Ale stálo vůbec něco za „tím“? Nebo byl jako Chauncey Zahradník z románu Jerzy Kosinského Byl jsem při tom? A nefiguroval ve funkci pouze náhodou zrovna v čase, kdy se rozpadal Sovětský svaz? Nebo skutečně vyhrál studenou válku bez výstřelu, jak řekla Margaret Tchatcherová?

Zpočátku jej rozhodně častovali mnoha přízvisky: Nejnebezpečnější osoba, co se kdy dostala do prezidentského úřadu. Hrozba pro lidský rod! Fašista. Nekompetentní zpátečník. Válečný štváč. Starej žvanil. Beznadějnej kašpar. Amatér. Roztomilý tupec. Sebejistý balík. Letargický povaleč. Prakticky duševně mrtvý muž. Prezident se sedmiminutovou pozorností. Atd. A spisovatelka Gail Sheehyová dokonce vyjádřila obavy o stav národa v čase, kdy nejvyšší výkonný činitel „koná práci napůl ve spánku“. Vždy odpoledne měl totiž Reagan sklon usínat, takže si nakonec takřka zdříml i při schůzce s papežem. Nu, a jeho výrok „nastane-li krize, vzbuďte mne, i kdybych byl na zasedání vlády“, je pověstný.

O podrobnosti jednání vlastního kabinetu jevil Reagan zjevný nezájem. Když se přijímala důležitá rozhodnutí, seděl duchem nepřítomen. Tato bezstarostná netečnost vůči komplikované povaze výkonné moci je zarážející. Jednou dokonce nepoznal vlastního ministra. Jindy si dva ministři prohodili funkce a jeho postoj k tomu připomněl postoj znuděného teenagera (dělejte si, co chcete).

Ale rozuměl lidské přirozenosti, měl vyvinutý politický čich a právě to, že ho protivníci podceňovali, využíval. Jeho srdečný styl a žoviální fasádu měli omylem za naivitu.

Ale naprosto se nezajímal kupříkladu o činnost ministerstva pro bytový rozvoj. A to proč?

„Věděl, že kdyby vkročil dovnitř, nemusel by se nikdy dostat ven,“ napsal jeho životopisec D´Souza. „A vcelku vzato měl pravdu.“

Před spaním četl westerny Louise L´Amoura a vyznamenal jej. Ráno pokračoval četbou komiksů, ale... Když životopisec zalistoval knihami v jeho pracovně, překvapeně zjistil, že je Reagan podrobně pročetl, podtrhal a popsal poznámkami. Svou inaugurační řeč napsal v letadle jedním tahem a bez škrtů - a sklidil za ni ovace.

Myšlenku protiraketové obrany nicméně převzal z filmu Vražda v povětří, kde sám hrál, a měl dále zvláštní dar odvrátit každou kritiku, takže mu říkali teflonový či Houdini. Nic negativního na něm nikdy neulpělo. „Co si myslíte o útocích na svou pověst?“ „Nic, kvůli čemu bych nemohl spát,“ odpovídal a bezděky učinil svou éru jedním dlouhým denním sněním amerického národa (jak aspoň tvrdí Sidney Blumenthal).

Nikdy se neúčastnil války (neodveden pro krátkozrakost), ale mezi vojáky zůstal populárnější než Bush-válečný hrdina. Výkon funkce zahájil ležérně. Před ceremoniálem ho našli v posteli. A když naplánovali první schůzku na 7. 30, řekl: „Začnete beze mě, objevím se až v devět.“

Z pracovny odstranil portrét Harry Trumana a nahradil ho Calvin Coolidge, podle historiků president, „který nic nedělal“. Jenže Coolidge si to mohl dovolit. Byl ve funkci ve zlatých dvacátých letech a nic nedělal jsa názoru, že „svobodná společnost se řídí v podstatě sama a politikové by neudělali dobře, pokud by se do ní pokoušeli zasahovat“.

Coolidge se proslavil také tím, že si odpoledne chodil zdřímnout v pyžamu. Když se probudil, žertoval: „Státy jsou ještě tady?“ Byl to Reaganův oblíbenec a vypočítáme-li, v jakém věku jej Reagan zažil (1923-1929), vyjde, že mezi 12. a 18. rokem.

I Coolidge lidé podruhé volili drtivou většinou.

Reagan nedával konkrétní pokyny a na propracované plány reagoval takto: „Hm.“

„Za jeho vlády byl pro mě Bílý dům tajemný jak opuštěný koráb,“ vzpomíná Reaganem zmatený ministr zahraničí Haig. President totiž odmítl zabříst do každodenního provozu státní správy a pohřbít se detaily. Přesto mu bylo vlastní tvrdé dodržování denního režimu a energická důkladnost, s níž plnil povinnosti. Neměnil termíny, nerušil schůzky, neprotestoval proti bodům programu, vše dělal včas a nesnesl, když se kvůli němu čekalo. Byl pedant a měl skromný životní styl, netypický pro muže v jeho pozici. Čas si organizoval víc než disciplinovaně a byl ukázněný a soustředěný.

Býval motivačním řečníkem General Elektric (1954-62) a tehdy stále jezdil po Státech (létat letadlem totiž odmítl) a setkal se postupně s 250 000 zaměstnanci všech závodů společnosti. Vyvinul těsnopis, díky němuž se vešla hodinová řeč na pár lístků, a byl perfekcionista. Projevy stále vylepšoval a nacvičoval, až bylo načasování dokonalé. Jeho politickou kariéru zahájila řeč pronesená roku 1964 v televizi.

Choval se, jako by byl pořád v záběru, ale obviňovat jej, že klamal tělem národ, je omyl.

Ministru spravedlnosti jednou řekl: „Ede. Já si vůbec nedokážu představit, jak bych mohl tuhle práci dělat, kdybych nebyl herec.“ Ale vždy hrál sám sebe a přímočaře ukazoval sympatickou povahu. V Hollywoodu mu kdysi vytýkali nedostatek všestrannosti, ale...

„Na kameru nelze lhát!“ tvrdil. „Byl hercem mnohem méně, než kdokoli jiný, koho jsem poznala,“ napsala jeho žena.

Reagan byl ctižádostivý, ale jeho ambice se vždycky upínaly k vítězství idejí. Mezi politiky tím působil zvláštním dojmem. Nestaral se o slávu a na stole měl napsáno: „Není mezí, které by člověk nemohl překonat, pokud se nebude starat o to, kdo sklidí uznání.“

Jak už naznačeno, výjimečný byl také v tom, že mu bylo jedno, co si o něm kdo myslí. Byl realista a neměl valné mínění o lidské přirozenosti, ale byl optimista s vysokým míněním o lidských možnostech. Zlo tkví v lidské povaze, mínil, a právě proto, že nikdy nečekal dokonalost, býval příjemně překvapen.

Žoviální, bodrý, ale nejšťastnější sám se sebou. Měl nevzrušený styl presidentování a zdrojem jeho sebejistoty se stala neotřesitelná víra ve správnost vlastního přesvědčení, kterou si v dětství vypěstoval pod vlivem matky. Vůči kritice zůstával netečný a nanejvýš reagoval: „Co má ten chlap za problém?“

Bez problémů zapadl kamkoli. Žertoval s guvernérem, minutu nato s vrátným. Byl lhostejný k třídním rozdílům a neformální. „Jak vám říká žena, když jste doma?“ ptal se na uvítanou japonského premiéra. Navzdory družné šlechetnosti však byl od přírody ostýchavý a nerad navazoval kontakt s cizími lidmi. Zdráhal se zeptat na něco člověka, když ho neznal. Měl bezpočet známých, ale žádné přátele (kromě herce Roberta Taylora žijícího v letech 1911-1969. Na jeho pohřbu se zhroutil.

Reagan provedl nejrozsáhlejší snížení daní v americké historii. Dal impuls k zotavení ekonomiky, ale nesnížil výdaje a dluh se vymkl kontrole. Vzrostl o jeden a půl bilionu dolarů. Tenhle „generační zločin“ označil Milton Friedman za morální nezodpovědnost ohromujících rozměrů, ale Reagan a jím hypnotizovaní voliči měli veškerá čísla za imaginární. Proč asi?

Deficit je pro prostého občana abstrakcí a zvlášť čísla typu bilion už pro něj ztrácejí význam.

Sbírka presidentových faux pas vydala na knihu Reaganova chybovláda. Hle, zde je dotaz po jeho zvolení guvernérem: „Jaká bude priorita vaší vlády?“ Řekl: „Nevím, guvernéra jsem ještě nikdy nehrál.“

Finanční ředitel Caspar Weinberger upozornil: „Ekonomika roste a státní pokladna má vyšší příjmy.“ Reagan okamžitě reagoval: „Vraťte je zpátky daňovým poplatníkům!“ Weinberger opáčil zcela v šoku: „To dosud nikdy nikdo neudělal.“

Po atentátu řekl své ženě: „Miláčku, zapomněl jsem uhnout.“ A členovi štábu: „Kdo hlídá krám?“

„I bez vás vše funguje hladce,“ přiznali a Reagan na to: „Jak si můžete myslet, že to rád slyším?“ K sestřičkám dodal: „Kdyby se mi dostávalo takové pozornosti v Hollywoodu, nikdy bych neodešel.“ A celý rok po atentátu takto promluvil o poklesu své popularity: „No, co. Vždycky se můžu nechat znova zastřelit.“

A vhodný přístup k ekonomice podle Reagana? „Hýbe se to? Zdaňte to. Nepřestává se to hýbat? Zregulujte to. Už je to v klidu? Dotujte to!“

A nejnebezpečnější věta v angličtině podle Reagana: „Ahoj, jsem z vlády a přicházím vám pomoct.“

Do rozhlasu jednou při zkoušce pravil: „Právě jsem schválil legislativní opatření, které postaví Rusko na věčné časy mimo zákon. Bombardování začíná za pět minut.“

A slavná výtka Jimmi Carterovi při debatě v Clevelandu? Zněla: „Už zase začínáte?“

O své vlastní nechuti k přesčasům v Bílém domě přiznal: „Vím, že tvrdá práce ještě nikoho nezabila, ale říkám si: nač riskovat?“ A když mu předložili seznam ekonomů, kteří mají zasednout v Radě ekonomických poradců, mínil: „Mám ve vládě několik milionářů, kteří si své peníze SAMI vydělali, tak na co mi bude parta ekonomů?“

Jeden reportér ho napadl: „Nejste na prezidenta moc starý?“ A Reagan: „Z věku nechci dělat téma kampaně. Nehodlám totiž využívat k politickým cílům mládí a nezkušenost protivníka.“

Po smrti Brežněva, Andropova a Černěnka se roku 1985 vytahoval: „Umírají na mne.“

A známá slova Clinta Eastwooda, jimiž pobízel Kongres, aby už rozhodl: „Jen do toho. Udělejte mi radost.“

Reagan věřil, že čím víc toho pro nás dělá vláda, tím méně jsme schopni dělat sami, a proti komunismu vystupoval právě proto. Viděl v něm logické vyústění centralizovaného řízení a nikdy nevykládal fóry o zlu komunismu, ale o jeho neschopnosti. Měl odpor ke koncentraci moci ve Washingtonu a není sporu, že oba jeho předchůdci s vysoce analytickou myslí (Nixon a Carter) ostudně selhali. Reagan byl praktický vizionář a tvořit vlastní pojmy. Zatímco ostatní se nechali honit a mást problémy, on se soustředil na budoucnost, a díky tomu působila jeho osobnost dojmem, jako by přicházel z jiného světa.

Je to rys, kterým se často vyznačují velcí lidé.

Už při práci v Cechu filmových herců, jehož se stal roku 1947 předsedou (a potvrzen byl ještě čtyřikrát), se naučil mistrně vyjednávat, a sice to občas hraničilo s vydíráním, ale jako politik díky té schopnosti obyčejně získal pětasedmdesát procent všeho, co chtěl. „Po filmových studiích už byl Gorbačov hračkou,“ nechal se dokonce slyšet a ve vládě nikdy nechtěl lidi, kteří do ní chtěli, ale lidi, které k tomu musel přesvědčit: většinou už jinde úspěšné.

Zkrátka a dobře byl státníkem formátu de Gaulla či Churchilla a v americkém panteonu náleží důstojnější místo už jenom Lincolnovi a Washingtonovi.

Lze se teď ošívat, zvláště jsme-li ekonomy, ale to je taky vše, co se proti jeho legendě dá dělat.