Seděl jsem zrovna U Regenta na Vinohradech (Koubkova 15), což je hospoda, kde prakticky pokaždé potkáte pár autorů science fiction (anebo aspoň jednoho), a nešlo mi to z hlavy. A ne pivo. Danielina otázka mi z hlavy nešla, vždyť... Pojmenovala po ní totiž dokonce celý pořad na letošním Světě knihy, jenž proběhne 24. až 26. v Plzni (a jehož program lze dohledat na internetu).

Daniela Kovářová rovněž nejméně jednou navštívila hospodu U Regenta, zvládá jako psavkyně vícero žánrů a například právě science fiction (anebo detektivku), nicméně právě proto mě poněkud zarazila... Nikoli snad nekorektnost, ale možná až přílišná obecnost jejího dotazu (a jako by přitom seděla u piva proti mně).

Byl jsem tedy chvíli zmaten. Pak jsem se však začetl do „stanov“ a programu letošního literárního festivalu (v Praze se, jak asi víte, zjara konat nemohl) a nejenže už to bylo lepší, ale vše se okamžitě stalo výborným; i ten pěnivý Regent. - Čím se situace zlepšila? Ovšemže dalším rozvedením tématu besedy (a cituji):

„Poznáte z textu, zda ho psala žena či muž?

„Mají dámy - takříkajíc - SPECIFICKÝ styl a specifické hrdiny?“

„Budují ženy scény svých příběhů JINAK?“

„Lákají je v životě i při psaní jiné motivy než muže?“

„Je pravda, že tady propírané nebožačky ženy píší víc o vztazích, zatímco my, muži, spíš o UDÁLOSTECH?“

A Daniela Kovářová doputovala ještě dál: Co se přihodí, pokusí-li se chlap psát jako žena a ženská jako chlap?

Jak se daří ženám jejich mužští hrdinové a - naopak - mužům jimi líčené HRDINKY?

Píše se ženám snáz o ženách a je výsledný text obvykle i věrohodnější? Nebo to není pravda? A konečně se má kolegyně v Obci spisovatelů České republiky a „SZS“ ptá lišácky a konkrétně: „Četli jste taky Geniální přítelkyně? Co si myslíte? Je Elena Ferrante mužem či ženou. Nebo to napsal smíšený pár?“

Napil jsem se - a berme lok za malou hvězdičku mezi první a druhou částí textu.

Podobnou hvězdičkou se, pravda, může stát i holčička v mateřské školce, která nezavře klapačku a mele a mele a mele. Hned taky nachází kamarádku, i melou obě. Někdy obstoupí chlapečka a hola, jemu taky melou SLOVA A SLOVA do uší. On ovšem někdy umí mlít ještě lépe, to neříkám, že ne, a nic to nemění na faktu, že jsou ženy už před šestým rokem hodně odlišné od kluků. Proč by tudíž už od první třídy i jinak nepsaly?

Najdou se ovšem nebezpečně časté výjimky. Máme holky „klučičí“ i holky „zpola klučičí“, ba následuje škála, přičemž víme, že se - podobně tomu - říkává: „Každej spisovatel-chlap v sobě NUTNĚ mívá notný ženský prvek.“

Řeknete teď, že zdaleka ne každý ho v sobě má? To je právě otázka a... už jste asi slyšeli jméno Mickey Spillane.

Je to Američan a po převratu ho k nám první uváděl Ondřej Neff. Později ještě nikdo, ale celé jeho dílo se už „nechytilo“; na to zde bylo příliš dlouho na černé listině. Spillane je totiž představitel té extrémní, absolutně nejdrsnější kriminální drsné školy, nu, a „feminní prvky“ v jeho díle - či přímo v jeho duši - jsou jaksi sporadické. Respektive by se daly shrnout mým následujícím souvětím, které sice nepřebírám přímo ze závěru žádného jeho románu, ale charakterizuje Spillanea možná dosti dobře:

„A pachatelka toho všeho? Stála konečně proti mně, aniž by na sobě s výjimkou punčoch cokoli měla, a prosila. Ale rozstřílel jsem ji.“

Možná jsem, pravda, vybral opravdu moc extrémní příklad, takže už vím, stačilo říct, že taky klasik Hemingway bývá vnímám co PRINC DRSOŇ, přičemž patří - na rozdíl od muže předchozího - do literatury vyšší. Dobrá. Ale když se podíváme na slavného Ernesta blíž, asi jako by to učinil český spisovatel Jan Novák (blíže teď hleděl na Kunderu) a jak to udělali už jiní, najednou zjistíme, že EH zas takový chlapák nebyl. Netvrdím, že si tudíž na chlapáka celý život pouze hrál, to určitě ne (a byl frajer), ale měl nejspíš co dělat, aby si onen mandát či kredit udržel. Jak lidsky, tak literárně. 

Psal nejspíš jinak, než jak píše většina žen, ale vlastní jeho podstata mohla být ženská PRÁVĚ PROTO. I chlap jako on jednoduše nakonec stál spíš někde mezi ženou a mužem, a když jednou syna přistihl, jak si natahuje dámskou punčochu, položil prý mu ruku na rameno a řekl: „Podívej, ty a já jsme JINÍ.“

Tím samo sebou nechci tvrdit, že je hrozně moc ženských spisovatelek, které freudovsky „touží po penisu“ a že skrytě existuje moře spisovatelských „chlapáků“, pod jejichž kalhotama najdete kalhotky. Ale... Nejde nezopakovat známou pravdu, že přechody v přírodě - a zrovna tak v rámci GENDERU - jsou vždy povlovné.

Dělit proto spisovatele na „chlapy a ženské“, tak s tím už se nepřestane (to taky vím), ale je to zrovinka jedno z těch povolání, kde je to dělení nejméně na místě.

Jak jen dobře přece psaly lesbičky (které tu nemusím jmenovat), anebo o kterých ani přesně nevíme, zda lesbičkami byly! Jak geniální zůstává například Patricia Highsmithová. A zároveň, jak „promakaně“ psali a píší gayové, z nichž bych vyzdvihl Cornella Woollriche, z něhož ve své režijní práci úspěšně čerpal Alfred Hitchcock. Ale vraťme se - od propagace takřečené DUHY a „pozvolných přechodů“ – k meritu věci.

1. Píší ženy, obecně vzato, jinak než muži? Tvrdím, že ne. I proto nepomíjí problém s dílem Eleny Ferrante, oblíbené autorka bohemisty Vladimíra Novotného (a nejen jeho).

2. Poznám z textu, kdo ho psal, zda chlap či dáma? Pochopitelně nikoli.

3. Existují STYLY, které jsou dámám bližší?

STYLY snad ne, ale... třeba milostné romance určitě. Avšak zase, vždyť vrcholnou milostnou romanci Francouzova milenka napsal John Fowles.

4. Vybírají si ženy specifické hrdiny? Neřekl bych. A je tu třeba taková Pipi, hrdinka jen lehce kontroverzní. Vysnila si ji Astrid Lindgrenová, to ví každý, ale nemá snad příbuznou hrdinku na čele portfolia Alan Bradley? Jistěže. Jmenuje se Flavie de Luce, je jí tak deset a ty knihy okolo ní jsou bestsellery.

5. Budují ženy JINAK NEŽ MUŽI své příběhy - i včetně různých scén? A magnetizují je jiné motivy? Odpověď podle mě zní, že opět není důvodu, proč by tomu tak mělo být; a psaní zkrátka vždycky bude jen jedno. Dobré anebo špatné.

Krom toho ani nevidím příčiny, proč by jediný spisovatel-spisovatelka nemohl napsat zcela geniální knihu uprostřed hotového moře katastrof; takže radši čtěme dle - dnes profláknutého už - Barthesova postřehu, že autor „je mrtev“.

To KNIHU přece vnímáme, KNIHU, proboha, anebo měli bychom jen knihu vnímat. Ne autora/autorku. Ti by nás - správně - neměli sebeméně zajímat. Jsou snad herci? Ne, a nepoužívají na nás tedy žádné vizuální triky svého těla, asi jako je regulérně používá Tom Cruise.

Zrovna tak jejich mozky mohou být ve dvaceti Einsteinovy, ale posléze už ve věci literární tvorby takřka k ničemu. Nu, a snad lze říct, že jediné, na čem nakonec záleží, je vlastní kniha, ten výtvor neznámého, který berme vždy pouze jako samostatnou jednotku. U každého spisovatele či spisovatelky hodnoťme pak jejich knihy případ od případu a nechci říkat banality, ale kdyby Verne napsal pouze Zelený paprsek, asi bychom o něm dnes nevěděli.

A zrovna tak Jakuba Katalpa podle všeho nemá veškeré své knihy „za jedna“, i když musím říct, že aktuální Zuzanin dech víc než obstojí. Ale udělejme závěrem ještě jednu oddělující hvězdičku a naposled se vraťme k pořadu Daniely Kovářové a k jeho finálním otázkám.

Není totiž sporu, že život ženy se  takřka vždycky odvíjí od vztahu, a když žena začne psát, jen málokdy to nepoznáme.

I dáma, která doprostřed knihy umístí nějakou UDÁLOST, tak dejme tomu pochod smrti, skoro určitě postaví syžet na vztahu. Ano, u autora-muže to může být stejné, ale povětšinou ne; dokonce mám ten názor, že valná část spisovatelů-mužů předvádí a líčí události, ba i hrdiny na úplně stejné úrovni jako věci.

Muže zajímají věci (asi jako já až fanaticky sbírám knihy), zatímco ženy... Ty skutečné ženy vždycky zajímají především lidé (tak jako i Danielu Kovářovou) a to nám PO PRÁVU musí připadat ne nijak BOHOROVNÉ (častý případ píšících mužů), nýbrž krásné.

Jednoduše krásné - a CHVÁLYHODNÉ, ať už si o lidstvu jako o celku budeme myslit cokoli.