Obyčejně se ovšem nejednalo o šprýmy. Šlo o horory. Ale báli jsme se tehdy krásně. Rádi. Vzrušovalo mě to a fascinovalo. Zůstal jsem často dlouho uhranut. Podobné je to u každého, kdo ještě netuší nic o utrpení skutečného života a nečetl - dejme tomu - Nabarvené ptáče či knihu Na smrt: to zas je novinka slovenského spisovatele pana Kariky.

Tak to tedy bylo, a jedním z hororů nás dětí byl i Předčasný pohřeb.

Okolo roku 1969 vycházel ze stejnojmenného, tehdy ještě mladého filmu Rogera Cormana, jemuž dnes táhne na pětadevadesát, a trpím skepsí, když se folkloristé jako Petr Janeček, kterého jinak miluji, ohánějí vlastní sečtělostí v oblasti beletrie. Proč? Pěkná řádka podle nich lidových historek, ať už šířených dětmi či dospělými, totiž má skrytý základ v některém literárním díle, aniž to dotyčný etnolog vždy odhalí. Nejde-li pak přímo o literaturu, je na pozadí film, a etnologové sice melou o „lidovosti“ a kolování historek, ohánějí se i „třemi zdroji“, ze kterých se nezávisle doslechli dejme tomu o „zlaté noze“, ale nevšimnou si, že zrovna u zlaté nohy je zdrojem zlaté „nákazy“ umné pero Marka Twaina.

A ne? Konkrétně v knize Petra Janečka Černá sanitka: znovu v akci. Hoaxy, fámy, konspirace (2020) je právě kapitola O zlaté noze (str. 213), u níž je uvedeno, že byla informátorem brněnská studentka s iniciálami jmen V. B. Její vyprávění „zdokumentovala“ Nela Navrátilová už roku 2003, dobrá. Zní to hezky vědecky, ale přesto mi ta informace připadá neúplná: vždyť jsem četl i knihu Pan Shaw a pan Twain (1975), do níž shrnul můj bohužel už zesnulý přítel Vladimír Thiele rozličné historky a kde jsou (str. 268) i Twainovy regulérní rady Jak vyprávět anekdotu.

Pochopíme tak, že už slavný americký humorista znal v 19. století historku Zlatá ruka o muži ze „sněhem zavátých prérií“, kterému umřela žena „se zlatou rukou“. Tu ruku si lakomec vzal - na rozdíl od zbytku pohřbené, ale opakovaně slyšel na útěku od hrobu hlas mrtvé.

I když se doma už zavrtá do peřin, slyší cosi dál, a konečně vystoupá po schodišti k jeho loži...

Twain vysvětluje: „Najednou cítí, že se sklání nad ním, a vtom – hrůza – cítí cosi studeného na čele! (Odmlka.) Tu mu těsně u ucha zazní hrůzně a vyčítavě: KDO MÁ MOJI ZLATOU RUKU?!

Nyní (radí Mark Twain) musíte opakovat otázku velmi naříkavě i vyčítavě. Potom zíráte upřeně a naléhavě do tváře nejvzdálenějšího posluchače – nejlépe mladého děvčete – a necháte hrůzu vzbuzující odmlku pevně zakotvit v hlubokém tichu.

Když dosáhne přesně správné délky, náhle vyskočíte - proti vybranému děvčeti - a vykřiknete: TY JI MÁŠ!!!

Pokud jste pauzu správně vystihli, děvče roztomile vyjekne a téměř vyskočí ze střevíců. Ale musíte mít pro odmlku správný odhad a sami zjistíte, že je to ta nejobtížnější a nejošemetnější věc, o kterou jste se kdy pokusili.“

Tolik Mark Twain a nepopřu to ani já, že patrně čerpá z lidové slovesnosti. Nicméně by mě zajímalo, kudy jinudy by se přetavení oné historky dostalo do hlavy Janečkovy svědkyně, než právě od Twaina. A jistě, takzvaný MEM koluje Českem, takřka jistě však ze zdroje zprostředkovaného teprve Twainem co mezičlánkem!

Ale k předčasným pohřbům.

Pozoruhodný Roger Corman i jeho předčasně zesnulý scénárista Charles Beaumont (1929-1967) pochopitelně roku 1962 nevycházeli ze žádného Marka Twaina, nýbrž z docela jiného klasika devatenáctého století, a to Edgara Allana Poea, přičemž jeho příběh (který je zpola esejí) přetavili. Měli jsme z toho v roští vykulené oči a krásně se bát = vůbec se nebát, takže mi teprve v těchto pohnutých dnech listopadu 2020 dochází veškeré aspekty oné věci, které jsou jak ryze fyzické, tak psychické.

Nacházet se zaživa v rakvi určitě není ničím romantickým a vůbec už to není pro děti. Být „pohřben zaživa“ je navíc psychologicky atakující, mocný pocit, který má dnes daleko větší počet lidí, než před rokem. Zvlášť staří se často cítí izolovaně – a skutečně izolováni bývají. Doma, ale i v domech pro seniory.

Pokud pak jsou odtržení od těch, které milují, vnímají izolaci zvlášť intenzivně a někteří doslova umírají steskem, čehož detaily by lépe než já určitě vylíčil pan Karika. Ale proč Karika a již staré anglické přísloví říká, že TRUTH IS STRANGER THEN FICTION: pravda bývá podivnější než smyšlenky. 

I vzpomeňme na své blízké, anebo i neblízké, a vyhrabejme v aktuálních časech maximum historek a klidně i nějakou tu paži z ryzího zlata. Či nohu. Nejméně telefonem potom každému předčasně dnes pohřbenému vyprávějme i spolu s onou mladou Moravankou, Markem Twainem a Petrem Janečkem, jak to všechno bylo, a problém najdeme, uznávám, pouze v tom, že při vykřiknutí finálních slov DEJ SEM NOHU nebudete možná moct fyzicky chňapnout ZA NOHU i svého posluchače.

Aspoň ho ale pobavíte, aspoň si vzpomenete a jen situace bude obrácená oproti situaci Marka Twaina: posluchač už bude starý a vy tím děvčetem.