Jestliže se však opět začtete, dojde vám, že je románem i takhle; svým způsobem. Navzdory různorodosti figur.

Texty spojuje mimo jiné sociální a obecná vnímavost a semkla je ovšem i matka Praha, které je tu nakonec až moc.

Jsem, pravda, ten poslední, komu by zrovna tohle vadilo, a vítám, když autor líčí prostředí čtvrtí a různých míst. Ale musím se přesto zamyslet i nad tou vizí, v které by se veškeré reálie krutě osekaly. Zbylo by dost?

Věřím, že ano. Zvlášť předposlední, titulní povídka je silná, i když právě ona nejvíc působí jako výsek nějakého románu (a jsme zase u toho). Snad by mi autor prozradil, jestli nějaký román klíčil v jeho hlavě? Anebo zda dokonce existoval? Neptal jsem se ho, neznám jej a pokusím se tím spíš dovysvětlit, jak jeho knížku vnímám.

Je do jisté míry depresivní, a to proto, že se neštítí reality. Mnohé sekvence, ba celé povídky jsou očividně autobiografické a těží z autorových zkušeností, často pracovních. Děj bývá „přenášen“ v přítomném čase, ba dokonce je asi jednou volen k přenosu i ten zajímavý způsob, v jehož případě vás teď jako čtenáře podle otestuji; a sami mi řekněte, jak se nazývá způsob řeči, díky němuž čtete třeba i větu „ráno vycházíš z domu“!

Ale popravdě mám za to, že i ten přítomný čas, natož pak jakékoli další experimenty, obvykle ničemu moc nepomohou, takže povýšenecky hlasuji za to, že ani tady ne. Je to, autore, ale třeba jen můj tupý názor. I když bych stejně řekl, že vyprávíte-li nejtradičněji, a totiž v čase minulém, bývá i „maso“ (text) nejméně vnímáno, a tak dojde na maximalizaci přínosu. Zobrazovaný svět budeme nejspíš vnímat rovnou a ni na sekundu se neoptáme: „Co to na mě ten mistr valí?“ Ale na druhou stranu sám uznávám, že zrovna v případě prací tohoto autora se ani ignorováním oné zásady nepodařilo nic zkazit. Občasná metafora (mimo to) potěší a pointy rovněž fungují. A (úděsné) propady do rozčarování?

Obestírají nás znova a znova, to je pravda, ale přece přijde přerod ke štěstí. Což opět hovořím o titulní povídce, která zanechá nesmazatelný dojem a jejíž oběšenci jsou, pravda, jen umělí, ne nicméně méně zoufalí.

Hrdinové na ně totiž ještě před jejich rozvěšením po Praze napíší:

Přišla exekuce.
Neměl jsem kde bydlet.
Páchl jsem chudobou.
Šetřím Váš státní rozpočet.
Byl jsem nepřizpůsobivý.

V titulním příběhu mi, nemohu si pomoci, však ještě něco chybí. Jako kdyby byl skutečně jen vyňatý z většího či potencionálního, ve stratosféře snad existujícího celku. A finále? Podle mého názoru nabízí hned několik psychologických interpretací, ale otázkou zůstává, zda tu máme dost materiálu na to, aby mohly být tkány odpovědně.

PAN STRACH tu jest, taky pravda, zachycen mistrně - a celkem vzato smekám rovněž před tím, nakolik nevtíravě knihou prolíná přítomnost ve vzduchu visící moci státu. A to téhož státu, který se včas nedokázal postarat třeba o Libeňský most. A nemluví se o státu sice, o to nápadněji však nám pluje před očima ten vliv. I NEVLIV. I v tom směru pak bylo, tvrdím, přímo mistrným tahem začít knihu příběhem podaným očima policisty... a ukončit ji (nebo takřka ji ukončit) naopak příběhem faktických anarchistů.

Tomáš Lojek: Oběšenci jdou s námi. V edici Knihomol vydalo nakladatelství Renata Šindelářová – Literární strom. Klášterec nad Ohří 2017. 112 stran. ISBN 978-80-906902-0-2

Atmosféricky z téže knihy Ivo Fenclem vybráno včetně scény s neidentifikovanými ptáky a (zřejmě bezděčné) narážky na komiks Zelený Raoul:

Proběhl jsem branou Strahovského kláštera. Na dlážděném nádvoří před bazilikou jsem si musel odpočinout, protože jsem nemohl pořádně dýchat. Dál jsem šel.

Když jsem se dostal ke Strahovské zahradě, v kotlině pod Pražským hradem se otevřelo pokojně oddychující město a dole na Malé Straně začaly vyzvánět kostelní zvony.

Chvíli jsem tam stál a poslouchal.

Cítil jsem, jak se ozvěna přelévá přes vlnité malostranské střechy s vikýři a komíny a pročesává řídký ranní vzduch. Zvony se v tu ránu dunivě ozvaly i ze dvou klášterních věží vysoko za mými zády a všechny jejich hlasy se prolnuly.

Dal jsem se znovu do běhu. Běžel jsem po opuštěné vrstevnici Petřína. Rozhledna na kopci se kovově leskla. Nadechoval jsem vlhkou vůni zeminy, kypré půdy, a pod botami mi šustily haldy žlutého lupení. Mocné vrstvy barevného listí ležely na asfaltovém chodníku i v příkrých svazích petřínských zahrad.

V té Seminářské, v sadech opadávajících ovocných stromů, jsem vyčerpaně žuchl do trávy. Zem studila. V trávě kousek ode mě poskakovali nějací drobní ptáci s pestrobarevnými pírky a vydávali pískavé zvuky.

Město pode mnou ještě spalo. Vzduchem proudil pouze ten zvláštní monotónní bělavý šum, který je slyšet po celé Praze ve dne v noci a nikdy neutichá...

***

Tramvaj drncá kolem vysočanského nákupního centra, kolem bankovních poboček a míří k další křižovatce. Veze mě jako mimozemšťana z cizí planety, jen nemám zelenou barvu. Jsem pořád ještě člověk. Jsem sám. Ostatní jsou daleko. Tak nedostupní. Opouštějí mě a za tlumeného pleskotu křídel, dokonce s jakousi vrozenou samozřejmostí, se rozlétají do různých stran jako hejna vltavských racků.

Zahloubaný do sebe, zavrtaný ve vyhřáté sedačce, přemýšlím. Truchlivě zírám z okna do ulic se zamrzlými zbytky sněhu...

***

Ve voze je příjemně, teplo. U stanice metra přistoupí další lidé. Sedím vzadu. Unavený. Mám dost. Už mě to nebaví. Chci se doma konečně v klidu vyspat. Chci si dát horkou sprchu a nepospíchat. Chci si lehnout na pohovku a pustit si nějakou blbost v televizi. Nechci se už bát.

***

Pětadvacítka projíždí Vysočany z druhé strany, po dolním břehu Rokytky. Hučí, bzučí. Za okny se ve vánici střídají další strojírenské podniky, činžáky, benzinky, autobazary. Lidé pokašlávají. Hezká vytáhlá černovláska na protějším sedadle vykládá do mobilu o své bakalářské práci. Už má šestnáct stran, ale pořád to nemůže dotáhnout, nejde jí to, do druhé kapitoly se zbytečně zamotala, kdyby nebyla blbá, nechala by si bakalářku napsat a měla by teď pokoj, říká...

Jedu domů. Nic jsem neprovedl. Nemám proč utíkat. Nemohou tě trestat za to, že jsi dal svobodně najevo svůj názor, snažím se dodat si kuráž. Když budou chtít, zašlápnou tě, bráško, znají stovky způsobů, ozve se téměř okamžitě můj věrný sýček, který je vždy a všude se mnou, jako moje vnitřnosti, moje ruce, nohy, mozek. A strach.

Na zastávce u multiarény, stříbrného vesmírného tělesa obklopeného rozlehlými parkovišti, nastoupí tři frajírci. Mladí, dobře oblečení Češi. Obsadí točnu v pohyblivém prostoru soupravy. Hlučí, pochechtávají se. Čiší z nich sebevědomí, dravost. Tramvaj je teď jejich. Zabrali si ji pro sebe.

Zavřu oči. Tramvaj drncá. Zvoní, rozjíždí se, brzdí. Chce se mi spát.

Na Palmovce mě probudí štiplavý zápach kouře. Tramvaj se právě rozjela a míří přes křižovatku na Libeňský most. Jeden z mladíčků, vytáhlý čahoun v džínách, kabátku a pletené čapce, si zapálil v přeplněné soupravě cigaretu.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.