Ve sborníku textů autorů IVK „Sebedestrukce Západu 2.0“, který se mimochodem těší výraznému čtenářskému zájmu, jsme upozornili na fakt, že rusko-ukrajinský konflikt je „ohromný exogenní impuls historického rozměru, … [který] povede k utužení evropského unifikačního procesu“. Máme tím na mysli takové urychlení unifikačních dějů, které by za normálních okolností zřejmě probíhaly mnohem pomaleji, než jsme tomu svědky od začátku války na Ukrajině v roce 2022.

Tzv. Společná bezpečnostní a obranná politika sice není v EU žádným novým unijním programem (v části 5 Lisabonské smlouvy je popsána velmi přesně), přesto se práva rozhodovat o věcech zahraniční a bezpečnostní politiky členské státy nikdy nevzdaly a svěřily ji „jen“ do rukou vysokého představitele Evropské komise bez významných pravomocí. Rozhodující členské státy EU nikdy nepřipustily, aby se zbavily možností samy rozhodovat o problematice vlastní národní bezpečnosti.

Časy se ale mění. Válka na Ukrajině urychluje „přemýšlení o zatím nepředstavitelném“, neboť vše nasvědčuje tomu, že v příští Evropské komisi již bude zřízena samostatná a silná pozice eurokomisaře pro obranu. Volby do Evropského parlamentu, po nichž vznikne i nová Evropská komise, budou sice až na konci jara 2024, nicméně informace přicházející z útrob stávající Komise nepodceňujme. Pokud dojde k osamostatnění „evropské obrany“ na úrovni Evropské komise, členské státy ztratí jednu z nejvýznamnějších pravomocí charakterizujících sledování a obranu vlastních národních zájmů, „obrana“ se stane hračkou v rukách nezodpovědných byrokratů a kromě výdajů na zbrojení uvnitř NATO vznikne členským státům povinnost platit obranu na úrovni EU.

Existuje však mezi členskými státy tak intenzivní atmosféra vnějšího ohrožení, že by osudová rozhodování o národní obraně předaly nekontrolovatelným a nezodpovědným byrokratům? Zkusme si představit, jak by něco jako obranná politika EU řízená Evropskou komisí fungovala při řešení izraelsko-arabského konfliktu v Pásmu Gaza, který tam probíhá. Ostatně i na konflikt na Ukrajině neexistuje uvnitř EU nezpochybnitelný konsenzus. Jak by se v takovém případě „ladila“ společná obranná politika? Odpověď je snadná: nijak. Plně by ji měl v rukách eurokomisař/ka a členské státy by byly stavěny před „hotovou“ věc. Asi tak, jak jsou před hotovou věc stavěny ve stovkách ostatních politik včetně Green Dealu (a teď neposuzujme, s jakým nadšením to někteří dělají).

Reakce některých českých politiků na možnost vzniku velmi vlivné a významné pozice eurokomisaře pro obranu jsou typicky plytké a signalizují hloubku nepochopení o jak vážný a zásadní problém jde. Například Farský s Nerudovou (STAN), kteří si dokonce si dělají čáku na post některého z eurokomisařů, v tom hned vidí možnost, „jak se Evropská unie stane vedle USA druhým bezpečnostním pilířem NATO“, aniž by se alespoň na chvíli zamysleli, zda by něco podobného USA dopustily, natož zda by to vůbec bylo správné. Ani ministryně války Černochová, která zastává politiku „čím víc válčení, tím lépe“, nepřekvapuje tvrzením, že by „zřízením pozice eurokomisaře pro obranu došlo k systémovějšímu ukotvení obrany jako plnohodnotného tématu i pro EU“.

Vznik nové Evropské komise je prozatím ještě daleko. Přesto se zdá, že naše obavy z utužování evropského unijního procesu jsou oprávněné a již nabývají dalších konkrétních podob, donedávna jen obtížně představitelných. Zkusme být ovšem alespoň trochu optimističtí: že by si například Francouzi, tak pyšní na své armádní epolety, nechali o své obraně rozhodovat „nějakého“ eurokomisaře? Ledaže by to byl Francouz. Copak by na to řekli Němci …?

(Sborník Sebedestrukce Západu 2.0 je dostupný ZDE.)

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause