13. června 2013 vtrhly na Úřad vlády ČR pracovníci Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu. Zatčena byla ředitelka kabinetu premiéra Jana Nagyová a sedm dalších lidí včetně tří exposlanců ODS. Za průběžného „dohledu“ médií jsme se vcelku rychle dozvídali, že „byly zabaveny stamiliony korun a desítky kilogramů zlata“. Nemá smysl se zabývat tehdejšími detaily, čas totiž ukázal, že nešlo o žádné stamiliony ani zlato. Ze všeho se vyklubal poněkud trapný románek premiéra a jeho sekretářky, pár nezdaněných kabelek a údajné „kšeftování s trafikami“.

A právě proto si tuto událost musíme dnes připomenout! Měli bychom si uvědomit, že tehdy došlo k naprostému selhání mechanismů, které má mít demokratický stát na svoji obranu k dispozici. Pokud totiž tajné služby o „něčem“ věděly a neinformovaly premiéra, kterému podléhají, je nutné se ptát proč. A pokud o všem věděly, proč to svému nadřízenému nesdělily? Pokud byl ministr vnitra předem informován o „zásahu v největší korupční kauze v zemi“, měl to s premiérem řešit náležitým postupem. Pokud informován nebyl ani on sám, bylo to ještě horší. Celá akce – a čas to ukázal zcela jasně – postrádala jakékoliv opodstatnění.

Kromě motivace změnit politické poměry v zemi.

Zásah na Úřadu vlády, a nelze to ani po letech nazvat jinak, byl formou politického převratu, ve kterém pojistky demokracie buďto neomluvitelně selhaly, nebo se k takovému činu dokonce propůjčily.

Převrat se podařil:

-         Petr Nečas bezprostředně rezignoval na funkci premiéra a ze svobodných voleb vzešlá vláda se rozpadla. Byla nahrazena úřednickým kabinetem Jiřího Rusnoka.

-         Nečas rezignoval i na funkci předsedy ODS. Krize ODS, v té době již strany s vážnými vnitřními problémy, se prohloubila natolik, že se z ní od té doby již nikdy nevzpamatovala.

-         Ve veřejnosti bylo posíleno přesvědčení o „zkorumpovaném“ politickém systému a její důvěra v politické strany dramaticky klesla.

-         „Spektakulární korupční aférou“ rozkymácený politický systém zrychlil produkci beztvarých politických subjektů, aby se vítězem této krize posléze stalo ANO Andreje Babiše.

-         „Bojovník za spravedlnost“ Šlachta si „udělal jméno“, založil posléze vlastní politické hnutí a na státních příspěvcích za volební výsledky vydělává.

-         Olomoucký Ištván zmizel, přestože právě on i Šlachta nám stále dluží odpovědi o existenci zabavených stamilionů a zlata, na nichž bylo vyfabulováno zásadní překreslení politické mapy Česka.

-         A „trafiky“? Jen se dnes podívejme na desítky nejrůznějších politických náměstků, projděme si dozorčí a správní rady státních firem, abychom tam našli politické tváře (za odměnu?). A konec konců, kam se poděli všichni ti ve volbách neúspěšní bývalí (například pirátští ) poslanci? Nejsou náhodou „vytrafikováni“ po ministerstvech?

-         Zbyli tu jen zoufalý Nečas, po deset let průběžně snímán televizními kamerami, jak kráčí k dalšímu a dalšímu soudnímu stání, a politicky zdecimovaná ODS.

Za ta uplynulá léta je evidentní, že důvody, proč se to všechno tak „seběhlo“, byly buďto smyšlené, nebo zcela hloupé a malicherné. O ně totiž vůbec nešlo. Šlo o politickou změnu mimo mandát voličů, tedy o změnu nedemokratickou, za asistence části policejního a soudního aparátu státu, které mají demokracii v této zemi garantovat. Šlachta i Ištván jsou povinni nám i po deseti letech dát odpovědi!

Zemřel Silvio Berlusconi, výrazný a mnohdy kontroverzní italský politik. Nechci jej dnes nijak hodnotit, to by si žádalo rozsáhlejší text, nicméně vzpomenout bych chtěl Berlusconiho jako suverénního politika, kterému o Itálii šlo a nikým si nenechal nic diktovat.

Když v roce 2003 Itálie předsedala Evropské unii a Berlusconi byl italským premiérem, stal se on i jeho země centrem arogantních útoků německého sociálního demokrata (a knihkupce z Cách) Martina Schulze. Schulzova impulsivní vystoupení, obvykle směsice nadutosti a povýšenosti, byly vždy v Evropském parlamentu vyhlášené svým zupácky odpudivým tónem (sám jsem jich řadu zažil).

Až se Schulz náležitě na Berlusconiho „vyřval“, vzal si italský premiér slovo a lakonicky mu odpověděl: „Pane poslanče, znám v Itálii filmového producenta, který stále nemůže obsadit roli kápa v koncentračním táboře. Doporučím vás.“ Zavládlo několikasekundové ticho a Schulz začal běsnit. Až skončil, Berlusconi klidně odpověděl: „Předvedl jste nám, že byste byl v této roli lepší, než jsem si myslel.“ A Schulz, knokautován, odvrávoral ze sálu.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause