Ano, očekávali jsme, že prezident Pavel i ministr školství Bek přijedou na setkání sudetských Němců jako mezi „své“. Předpokládali jsme, že český historický prožitek sudeťáckého řádění v českém pohraničí z let před Mnichovskou dohodou připomínat nebudou. Věděli jsme, že historickou pravdu o tom, že zlo plodí zlo, tedy že něco muselo být zlem prvním, až na to reagovalo zlo opačné, zmíní jen povrchně. A ano, obávali jsme se, že oba tito čeští politikové přistoupí obsahem svých vystoupení na symetrii viny Němců a Čechů. Co jsme netušili, že to udělají tak snadno, tak lehce, tak podbízivě – tak protičesky.

Po ministrech Hermanovi a Bělobrádkovi, ministrech „z musu“, neboť lidovce vždy bylo třeba vládními posty nějak uspokojit, přijela nyní pozdravit Němce vyšší vládní „váhová“ kategorie – ministr školství. Už to je symbolika nezanedbatelná. A Bek, politik z Brna, se jí s chutí ujal. Je to přece osvědčený politik „Evropan“, kdo jiný může důstojněji k Němcům promluvit?

Již loni, v bavorském Hofu, zněla na Sudetoněmeckých dnech česká hymna. Letos také. Ve spojení s oslovením „milí krajané“ nejde zřejmě o symboliku náhodnou. Jde o výraz promyšleného konceptu, který má stále silněji doléhat do české veřejnosti, že v Německu jsou dobří a přátelští krajané, kteří by tu s námi, když už ne přímo žili, alespoň by se svojí „starou vlastí“ rádi znovu „dýchali“. Když už jsme k nim po válce byli tak nepřátelští a zlí…

Nejodpudivější tóninou, kterou zvolili Pavel i Bek, bylo Němci po celé poválečné období tolik chtěné: „vinni jsme všichni“. Jak jinak si vyložit smysl slov prezidenta Pavla, tvrdí-li, že „za zločiny, které páchali naši předkové, je nutné přijmout odpovědnost a poučit se z nich“. Nebo myslí Bek něco jiného, říká-li, „máme za sebou mnoho nenávisti, bolesti a dokonce krve, za to musíme pracovat na míru“? Proč to samozřejmě vyřčené „my“? Principiálně odmítám symetrizovat vinu Němců a Čechů v předválečném, válečném i poválečném Československu. A měli bychom tak v této zemi všichni.

Zkusme se ovšem na to vše české politické „posseltováním“ minulých dnů podívat ještě trochu jinak.

Jakou vlivově silnou skupinou vůbec sudetští Němci v Německu skutečně jsou? Ano, bavorská CSU je správně považuje za spolehlivou voličskou základnu, ale mají výraznější politický vliv v jiných částech země? Proč tedy o další vyšší stupeň „usmíření“ právě s nimi česká strana tolik usiluje? Vždyť tu je jednoznačná Česko-německá deklarace z roku 1997 podepsaná na nejvyšší možné úrovni…

Češi proti Němcům nic nemají, stejně jako snad Němci proti Čechům. Obchodujeme, spolupracujeme, navštěvujeme se. Historii si už nijak navzájem se záští nepřipomínáme. Sudetští Němci se prý již majetkových nároků zřekli, toho se snad obávat nemusíme. Co za tím vším vězí?

Jen jedna spekulativní úvaha mě napadá. Nemá se v důsledku naplnit přání Václava Havla ze samotného začátku devadesátých let bezprostředně po listopadu 1989 - nabídnout sudetským Němcům dvojí občanství? A není to dokonce koncept, kterému by dnešní česká politická konstelace ze „zámku a podzámčí“ ráda otevřela dveře historické příležitosti? Neslibuje si někdo v české politice, že – v kombinaci s korespondenční volbou, kterou chce vláda prosadit stůj co stůj – by „druhým občanstvím“ sudetských Němců a právem v Čechách volit došlo ke změně silových poměrů voličských preferencí ve prospěch zdejších „proevropských“ a „nenárodoveckých“ politických formací? To by bylo přece mnohem víc, než naplnění majetkových požadavků. Zde by už nešlo o tzv. Benešovy dekrety, zde by šlo o návrat do doby před ně. Mohli by si sudetští Němci přát víc?

Historie se vrátit nedá, nedá se napravit. Nevěřím proto na prázdné volání po usmiřování, kde usmiřovat snad ani není koho. Ale oslovování sudetských Němců „milí krajané“ z úst vysokých politických reprezentantů naší země za zvuků české národní hymny mi připadá - podezřelé.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause