Blíží se začátek školního roku a s ním se zintenzivňují i debaty o podobě budoucího rozpočtu ministerstva školství. Pokud chce česká vláda dodržet svůj nesmyslný slib, že platy učitelů budou na úrovni 130 % průměrné mzdy daného roku v Čechách, pak prý bude ministerstvo potřebovat do rozpočtu přidat 27 miliard korun. Ministerstvo financí však prý chce rozpočet na školství naopak zkrátit o 29 miliard korun. Ať to vše skončí jakkoliv, člověka napadne několik otázek.

Ta první je nasnadě: učitel je státní zaměstnanec. Na státu je závislý, stát jej vyplácí. Pokud se státnímu rozpočtu nedaří dobře, je rozumné, aby vládní politikové „nadbíhali“ učitelům nerealistickými sliby, které z takových slibů fakticky činí mandatorní rozpočtové výdaje? Přeji učitelům dobré a dostatečné výdělky, ale své povolání si zvolili sami. Nikdo je nenutil stát se státním zaměstnancem. Daří-li se státnímu rozpočtu dobře, ať se daří dobře i státním zaměstnancům, je-li tomu naopak, příjmy státních zaměstnanců – bohužel – musí „dýchat“ se státním rozpočtem.

Povinností ministra školství je hledat v rozpočtu další úspory. Jedna z nich se nabízí sama: zrušení pedagogických asistentů. Podíváme-li se do statistik ministerstva školství, zjistíme, že jen na základních školách ve školním roce 2017/18 působilo 13 660 asistentů pedagoga. Ovšem v roce 2021/22 to bylo již 22 460 asistentů. Nárůst jejich počtu je enormní. Podle vyhlášky ministerstva školství mohou v jedné třídě působit – spolu s vyučujícím – maximálně tři (!!!) asistenti.

Jak asi taková vyučovací hodina vypadá? Jak může učitel vyučovat, když paralelně s jeho výukou působí ve třídě jiná „vyučující“ osoba? Není zrušení pozic „asistenta“ jednou z cest k úsporám v daném resortu? Ale to by musel mít ministr školství Bek odvahu udělat něco s inkluzí. A takového ministra školství nemáme a ani se žádný „nadějný“ neukazuje.

P.S. Autor těchto řádků je původním povoláním učitel.

Přišlo to, co přijít muselo. V roce 2011 německá kancléřka Merkelová oznámila záměr německé vlády do deseti let uzavřít všech tamních sedmnáct jaderných elektráren. Německo, evropský hospodářský a společenský gigant, nastoupil Merkelové rozhodnutím cestu směrem k energetické nesoběstačnosti.

Kdyby se nás německá hospodářská a společenská realita tak zásadně netýkala, snad bychom si mohli poklepat na čelo, cože to ti Němci zase vyvádí. Bohužel se nás ale týká. V posledních dnech totiž německý statistický úřad hlásí, že se z Německa – kdysi třetího největšího vývozce elektrické energie - stal její čistý dovozce. Politicky sice němečtí představitelé proti jaderné energetice bojují, elektřinu však nakupují z „jaderné“ Francie i České republiky.

To, přirozeně, v kombinaci se zničujícím embargem na dovoz ruského plynu (kterým Němci původně plánovali výpadek elektřiny z jaderných zdrojů nahradit) tlačí ceny elektřiny vzhůru i u nás. Variantou, jak vyrábět elektřinu, by i pro Německo bylo spalování uhlí. To by však Němci (a my s naší dnešní vládou Petra Fialy stále více také) nesměli být posedlí fikcí o dosažení jakési „bezuhlíkové společnosti“. Jen se obávám, že si český spotřebitel stále dostatečně silně neuvědomuje, že „zelené“ blouznění (nejen Německa) platí svými daněmi i účty za energie.

A platit bude český spotřebitel za to, aby se v zimě ohřál, stále víc. Aby v minulé topné sezóně ušetřili, řada Čechů (tam, kde to bylo jen trochu možné), si přitopila dřevem. Cena otopového dřeva na zvýšený zájem reagovala strmým růstem. Podle posledních zpráv, které přináší česká média, se čeští spotřebitelé loni zásobili na několik let dopředu, proto cena klesá. To by byla příznivá zpráva, kdyby se neobjevila informace, že v rámci vládní „daňové reformy“ bylo palivové dřevo přeřazeno z 15% sazby DPH do 21%.

To je další „příspěvek“ naší dnešní vlády ke „zlepšení“ životní úrovně svých občanů. A to nám ještě ministr pro Evropu Dvořák raději neříká, že se na nás v rámci green dealové „bezuhlíkové“ budoucnosti z Bruselu valí legislativní opatření, které označuje dřevo za zdroj vysokých emisí a jeho použití k vytápění hodlá finančně sankcionovat.

Takže plyn ne, uhlí ne, dřevo ne. Může nám někdo z vlády alespoň naznačit, když už ne otevřeně říci, čím bude běžný člověk „na cestě k bezuhlíkové společnosti“ topit?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause