Nechme stranou přirozenou a pochopitelnou míru lidského soucitu s těmi, kteří se dostali do nebezpečí. To je snad normální součástí chování lidské společnosti. Jsou ovšem na místě mnohastránkové reportáže plné turistického „stýskání“ na nepohodlí, které jim požáry v několika turistických letoviscích připravily, a předhánění se českých politiků „kdo by zachraňoval víc“?

Je snadné podlehnout emotivní – pro senzaci zručně pořízené - fotografii otce nesoucího své malé dítě s kouřem z požáru v pozadí obrazu. Hrůza okamžiku je nám vnucována sugestivně. Snadno proto zapomínáme na fakt, že na řecký ostrov nikdo nikoho cestovat nenutil. Bylo to svobodné rozhodnutí každého turisty. Mělo být na zvážení rodičů onoho malého dítěte z fotografie, zda dovolenou v takové destinaci absolvovat.

Neboť svobodná rozhodnutí mají i svá rizika. Cestovat na ostrovy ve Středomoří v době, kdy celá léta jsou tamní ostrovy vyprahlé a o místních požárech média čas od času referují, je přece nebezpečný podnik. Mělo by být proto odpovědností každého, aby všechna možná rizika zvážil.

Prožití dovolené v kterékoliv části světa je jistě možné, rozhodně však ne nárokové. Neměl by tak existovat ani nárok na pomoc státu, když se mi tam, kam jsem se rozhodnul cestovat svobodně, něco přihodí.

To, čeho jsme v reakcích na požár na Rhodosu svědky, není ničím jiným, než příkladem chování zhýčkané nárokové společnosti se samozřejmostí přenášející vlastní problémy zklamaných či nenaplněných nároků - na stát. On je povinen je vyřešit, on je povinen postarat se. A stát to, za peníze daňových poplatníků, kteří nikam nejeli, nebo jsou natolik zodpovědní, že rizika takové dovolené prostě nepodstoupí, rád udělá.

Stát bez nárokové společnosti, stejně jako nároková společnost bez státu žít neumějí a nechtějí. A aktuální příběhy Rhodosu to jen potvrzují.

P.S. Jeden z významných českých serverů v těchto hodinách oznamuje: „Rhodos opustilo 800 Čechů, dalších 1 000 jich přijelo“. Komentáře netřeba.

------

Má český disent, zvyklý nastavovat nám „zrcadlo morálních hodnot“, ještě nějaké zbytky vlastního svědomí?

Na pařížském hřbitově Arcueil proběhla kremace Milana Kundery. Obřadu se zúčastnili dva lidé: Věra Kunderová, manželka, věrná spolupracovnice a v posledních letech i pečlivá ošetřovatelka světově proslulého spisovatele, a Antoine Gallimard, zástupce nakladatelství, se kterým Kundera spolupracoval. Nikdo jiný.

Co nepozváním velvyslance ČR ve Francii na pohřeb zcela výjimečného českého spisovatele paní Kunderová vzkazuje do tvůrcovy rodné země?

Urnu s popelem Milana Kundery si, podle svých slov, paní Kunderová nechá u sebe v Paříži. Až ona zemře, popel bude předán Kunderovu rodnému Brnu. I to je forma vzkazu: zjevně na přání Kunderovo není třeba s návratem do Čech spěchat - není kam. Někteří lidé zde udělali příliš mnoho, aby se sem Kundera nemohl, nesměl, netoužil vrátit. Ostatně Věra Kunderová to řekla rozhodně a jasně: „Nechci další emigraci, kterou by pro mě znamenal návrat do České republiky.“

V časopise Echo, v nečekaně otevřeném textu, zjevně sžíraný špatným svědomím, píše Milan Uhde: „Kampaň proti němu [Kunderovi] jsem si do dějin českého disentu zařadil jako nedůstojnou epizodu.“

Zde hledejme odpověď, proč před časem v jednom z rozhovorů Věra Kunderová řekla, že „ona na letišti Václava Havla nikdy nepřistane“. Abychom to pro běžného čtenáře řekli jasněji: byl to totiž Havel, kdo proti Kunderovi intrikoval, kdo svým cíleným jednáním v československém disentu, například, vědomě zabránil, aby Kundera obdržel Nobelovu cenu za literaturu a místo něho ji získal Havlem připravený Seifert. A už i Uhde, zřejmě bičován vlastním svědomím, to musel říci nahlas! Škoda, že tento hlas přišel tak pozdě a Milan Kundera už to neslyšel… A chtěl by to vůbec ještě slyšet? Stál by o to právě od těchto lidí?

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause