Na základě Benešových dekretů z roku 1945 přišel rod Lichtenštejnů v tehdejším Československu o majetek kvůli tomu, že tehdejší představitel Lichtenštejnů František Josef II.  spolupracoval za války jak se Sudetoněmeckou stranou, tak s německými úřady.  Kolaboraci s Němci Lichtenštejnové popírají, tvrdí, že konfiskace byla nezákonná a snaží se, do této doby naštěstí neúspěšně, majetek restituovat. A není ho málo. Ze staveb si dělají nárok na zámek Šternberk na Olomoucku, na zámky Bučovice, Velké Losiny, Lednice nebo Valtice. Usilují o návrat asi 70 000 hektarů pozemků a 10 000 hektarů lesní a zemědělské půdy na soutoku Dyje a Moravy.

Aniž by si toho kdokoliv příliš povšimnul, Lichtenštejnové se v poslední době pokoušejí Benešovy dekrety obejít a nabízejí českému státu „dohodu, ve které jsou připraveni vzdát se vlastnických nároků na majetek výměnou za vytvoření společného fondu, na který budou vlastnická práva převedena“. Výkon vlastnických práv prý bude zajišťovat správní rada fondu jmenovaná Nadací knížete z Lichtenštejna a státem, přičemž – a to je podstatné – „knížecí nadaci bude svěřena povinnost s majetkem převedeným do fondu (!) odpovědně hospodařit (!)“. Prezidentu Petru Pavlovi, který se do celé věci z neznámých důvodů nemístně plete, se navržený kompromis zdá „velkorysý“.

Přeložme si tento „lichtenštejnský“ příběh do srozumitelného jazyka. Lichtenštejnové pochopili, že české soudy jim restituční nároky nepřiznají. Našli si tedy jinou cestu, jak se do restitucí fakticky vlomit – skrze vlastní fond se budou o „svůj“ majetek starat a přiberou k tomu pár zástupců jmenovaných státem (snadno si takové lidi a jejich motivace v dnešní době umíme představit). Majetek Lichtenštejnů jim sice formálně nebude vrácen, přesto na něm budou hospodařit a v důsledku z něj skrze fond majetek odsávat. Všemu ke „zdárným“ koncům „svítí“ prezident Pavel, který si v celém příběhu počíná jako slon v porcelánu a umožňuje svou „vyjednávací“ aktivitou otevřít Pandořinu restituční skříňku.

Můžeme se ovšem v dnešní české politické realitě spolehnout, že restituční nároky různých šlechtických rodů nebudou naplněny? Prezident Pavel takovou zárukou zjevně není, Fialova vláda také ne. I proto bychom si nejnovějšího počínání Lichtenštejnů měli všímat velmi bedlivě!

Ministryně obrany Černochová prohlásila, že se „stydí za OSN“ a vybídla Českou republiku k „opuštění“ této organizace.

Což o to, stačí nahlédnout do internetových stránek OSN, které překypují aktivistickými programy boje s klimatickými změnami a multikulturalistickými, feministickými a genderovými progresivismy, ale kvůli těm však paní Černochová opouštět OSN nechce. Ty jí nevadí. Vadí jí rezoluce vybízející k humanitárnímu příměří v Gaze. U premiéra Fialy našla pro svůj „návrh“ pochopení.

Ale ani o to mi dnes nejde. Kladu si totiž otázku, jak je možné, že ministryně dnes silného resortu obrany si „plácá“, co jí slina na jazyk přinese, a co si proto myslet o vládě, jejíž člen vynáší soudy, které v ní zjevně nebyly předjednány? Černochová tak svým výkřikem jen potvrzuje, že dnešní česká vláda fakticky řízena nikým není. Že je to onen pověstný „pytel blech“, v jehož čele sice formálně stojí premiér Fiala, ten ale vládu nijak neřídí a neorganizuje. Ostatně, máme přece před nedávnem obdobnou zkušenost. Fiala ohlásí přesun českého zastupitelského úřadu do Jeruzaléma, „jeho“ ministr zahraničních věcí Lipavský (vzpomínáme, jak dojemně sliboval Fiala, že na Lipavského „bude dohlížet“) mu to v médiích zatrhne.

Černochové „odcházení z OSN“ si tedy nelze vykládat jinak, než jako další potvrzení beznadějnosti Fialova počínání v čele současné české pětikoaliční vlády.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause