Ti Renziho návrh odmítli z různých důvodů, ale o obsah navrhovaných ústavních změn jim však příliš nešlo. Chtěli vyjádřit svůj odpor nejen vůči současné vládě (přestože Renzi byl nejmladším italským premiérem v novodobých dějinách země a vládnul pouhých dva a půl roku), ale toužili odmítnout celé generace minulých vlád, které viní za zoufalou ekonomickou situaci v zemi, za všestrannou stagnaci, za zavlečení Itálie do projektu jednotné měny euro, za prohlubující se rozdíly mezi italským severem a jihem. Jejich „ne“ bylo i formou odporu proti „proněmecké“ politice podvolení se migrační vlně, kterou v Itálii podporoval nejen Renzi, ale i ostatní tradiční strany. Italové nehlasovali o reformě své ústavy. Hlasovali o vyhlášení předčasných parlamentních voleb, ve kterých budou mít šanci se omšelých politických elit zbavit.

V průzkumech nálad italských voličů těsně vede protestní Hnutí pěti hvězd Beppe Grilleho, posilují Forza Italia i problematická Liga severu. Tyto formace jsou k bruselskému centralismu unijních elit skeptické, což Brusel děsí už proto, že v dalším z největších unijních států pokračuje trend odporu vůči současnému integračnímu modelu, ale i proto, že se tak děje v zemi, která u zrodu evropské integrace stála.

Renziho výraznou prohru je nezbytné posuzovat v evropském kontextu a považovat ji za pokračování nadějného procesu občanského probuzení, který započal v polovině letošního roku brexitem. Je dalším důkazem, že občané chtějí změnu, že našli odvahu vzdorovat mediálním manipulacím, že považují tradiční strany za „politické fosilie“ a bez obav dávají přednost alternativám, kterými je nahradí.

Ivo Strejček

Zdroj: Institut Václava Klause