Je zbytečné zabývat se úvahami nad detaily návrhu. K dobrému českou realitu nijak nepřetváří, jakkoliv jsou tak úporně vysvětlovány. Nejsou zdrojem změny - jsou výsledkem uvažování o světě těch, kteří jej předložili. Jsou produktem myšlenkového podhoubí, které pět koaličních stran navzájem sdílí. Více než spory o jednotlivosti návrhu, ptejme se po autorech, kteří plán s cynickým názvem „Česko ve formě“ předložili.

Náš program: „antibabiš“

V létě roku 2021, několik měsíců před parlamentními volbami, vydal Institut Václava Klause sborník textů, v nichž jsme varovali, že parlamentní volby nebudou o vážných ekonomických a společenských tématech, ale budou bojem „všech proti Babišovi“.[1] Bohužel se tak i stalo. Dnešní „pětikoaličníci“ tehdy tvrdili, že bude-li odstraněn Babiš, vše se v dobré obrátí.

Program „antibabiš“ se stal myšlenkovým pojidlem. Ke společnému vládnutí slepil subjekty, o nichž jsme si před tím mysleli, že jsou ideově málem antagonistické. Až čas a měsíce společného vládnutí ukázaly, že vládnoucí strany mají k sobě myšlenkově mnohem blíž, než by kdokoliv před tím odhadoval. Tvrdí-li dnes lídři pětikoalice, že dnešní kompromis byl málem „krvavý“, lze o této formulaci pochybovat. Je pravděpodobné, že ideově téměř vyprázdněné vládní subjekty si ke svým návrhům našly cestu vcelku snadno. Kde není co hájit, tam je snadno co obětovat.

„Za pět minut dvanáct“: směšná symbolika

Řekne-li lidová moudrost o něčem, že přišlo za pět minut dvanáct, má tím na mysli, že se něco událo v poslední možné chvíli. Pokud toto měla vládní koalice na mysli, mohla tyjátr tiskové konference klidně uspořádat v šest večer.

Koalice vládne již více než rok a půl. Vlády se ujímala v době už rostoucí inflace i prokazatelně stoupajících cen energií. Odkazovat se na Ukrajinu a problémy spojené s tamní válkou sice může Fiala zkoušet, jde ale o výmluvu. Problémy, kterým čelíme dnes, se rozvíjely již v měsících před parlamentními volbami. Kdyby strany méně bojovaly proti Babišovi a více se staraly o to, jak se bude této zemi dařit, musely by řešit vážná reformní opatření téměř okamžitě po nástupu na svá ministerstva. Nic takového se nedělo. Byl klid – účel světil prostředky. Přednost měly výsledky komunálních, senátních a prezidentských voleb. Vnucovat dnes občanům představu „za pět minut dvanáct“ je obyčejným vládním alibismem a účelovým vymlouváním se.

Daně zvyšovat nebudeme! Ne, ne a ne!

Až do čtvrtka 11. května 2023 ODS ústy premiéra Fialy a ministra financí Stanjury sveřepě tvrdila, že daně se zvyšovat v žádném případě nebudou. „Soubor opatření“ nakonec zvedl daně skoro všechny: firemní, zaměstnaneckou, spotřební, z nemovitostí, u řady položek z DPH, nově nemocenské pojištění a zdrcující navýšení odvodů OSVČ.

Může si Stanjura vykládat, co chce, faktem po onom spektáklu „za pět minut dvanáct“ zůstává, že současná pětikoaliční vláda je vládou, která se v dějinách České republiky „prolhala“ k vítězství suverénně nejvíc.

Snad už ani nepřekvapuje, že právě ODS rozsáhlým daňovým útokem obětovala ty skupiny svých voličů, které po celých více než třicet let tvořily spolehlivou páteř jejího elektorátu. Lidi dělné, pracovité, nápadité, podnikavé. Je nepochopitelné, proč nejsilnější vládní strana hodila přes palubu OSVČ. Nejde totiž „jen“ o OSVČ. Jde o rezignaci na samotnou podstatu kapitalismu – svobodu volby. Odvaha postavit se na vlastní nohy a nic od státu nepožadovat, to je myšlení lidí samostatně podnikajících. Zdanit právě tyhle drobné lidi signalizuje ztrátu politického instinktu – nebo vědomé opuštění klíčového principu.

Zapomeňte na „ideologické sektářství“

Dva dny po představení vládního reformního balíku se konala tzv. ideová konference ODS. Byl termín stanoven souhrou časových náhod, nebo byl cíleně plánován jako způsob, kterým „umravnit“ případné rebely uvnitř ODS?

Dá se soudit, že hlavní motivací ke svolání sjezdu kdysi sebevědomé, konzervativní, pravicové občanské strany došlo především s cílem silově „protlačit“ členskou základnou vládní návrhy. Již ve svém úvodním vystoupení předseda Fiala totiž varoval delegáty, že „uzavírat se do ideologického sektářství by nevedlo k dalšímu volebnímu vítězství“.

Toto Fialovo stanovisko má několik podtónů. Zaprvé v sobě nese nevybíravý vzkaz případným odpůrcům zvyšování daní, ale i temné poselství těm, kteří si v ODS ještě pamatují staré dobré klausovské teze o malém ale výkonném státu, o nízkých daních jako prostředku k zatlačování expanzivního státu, o právu vlastnit a o vlastnictví usilovat i pečovat, nebo o racionálním jednání svobodného jedince, který nejlépe ví, co je pro něho dobré.

Nic takového dnes Fialova ODS, až na pár výjimek považovaných v této straně už spíše za exoty a blouznivce, rozhodně neobhajuje. Čtvrteční „ukázaná platí“. Varovat tedy Fiala drtivou většinu přítomných z nějakého „ideového fundamentalismu“ nemusel. Jeho nositelé již zpravidla v ODS nejsou, nebo jsou ve straně zatlačeni do naprosté defenzívy.

Druhým poselstvím Fialova provolání bylo sdělení, že žádné ideje ani jejich obhajoba nesmí bránit v dosažení volebního vítězství. Leckomu v sále, i v nejširší ODS samotné, může snění o volebním vítězství znít v době lidového protivládního hněvu libě. Fialovo syrové odmítnutí však má s politickým pragmatismem málo co společného. Je to cynický „antiideologický“ nihilismus. Je to pouze vyjádření vědomí, že ideje již neznamenají nic, že důležitý je marketing („Česko ve formě“). Pokud Fialova ODS odsuzovala Babiše za marketingové vedení politiky (a většinou tomu i tak bylo), počíná si dnes stejně či ještě hůř.

A ještě malá, ale velmi výmluvná, drobnost na okraj konference (odmítám ji pojmenovat ideovou) ODS.

Ze studia ČT 24 její průběh vlídně a s chápavým porozuměním nekomentoval nikdo jiný než Daniel Kroupa. Ano, ten Kroupa z ODA, který na klausovské ODS nikdy nenechal nit suchou, vždy si dával záležet, aby bylo dostatečně vidět, jak se klausovců štítí. Má-li dnes Kroupa pro Fialovu ODS jen slova chvály, není to potvrzením reality, kam sama od sebe - tato kdysi rozhodující, ideově ostře vyřezaná a na lidech jako Kroupa i vyvzdorovaná politická strana  - utekla?

Kde jsme?

Nejen Česká republika, vlastně celý Západ již několik dekád řeší základní otázku: jak silný má být stát? Jakou roli a tedy i sílu – na úkor svobody jednotlivce - státu přenecháme? Jaká míra přerozdělování tomu bude odpovídat? Jak vysokými daněmi budeme nenasytný stát krmit? Budeme si vážit lidí pracovitých a podnikavých, nebo si necháme vnutit byrokratickou závislost?

Odpověď nám pětikoaliční Fialova vláda svými návrhy představila. O zatlačování státu mluvit umí hezky, počíná si opačně. Nerozhodla se stát oslabit, rozhodla se zvýšit daně. Potvrdila, že je vládou etatistickou, že státu důvěřuje víc, než svobodnému jedinci. Její návrhy, které s jistotou parlamentní většiny pohodlně protlačí, jsou potvrzením myšlenkové báze, na které byla dnešní česká vláda vytvořena, na které se shoduje, ve které si navzájem rozumí a cítí se v tomto prostoru dobře.

To je klíč k pochopení paradigmatu, ve kterém „reforma veřejných financí“ vznikla. A nejde o nic jiného než o starostensko-lidovecké socanství s „fialovskou tváří“.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause