Vše v Polsku probíhá mimořádně rychle. Tusk se chce již ve středu zúčastnit summitu EU – Balkán v roli polského premiéra, odtud chce odcestovat do Bruselu na čtvrteční zasedání Evropské rady, kde prý hodlá „demonstrovat dramatickou změnu postojů Varšavy k Bruselu“.

Tuskova „podivná“ koalice, skládající se z liberálů Polsko 2050, Polské lidové strany, Třetí cesty a Levice, je klasickým politickým kočkopsem. V tom si budou Tusk s Fialou rozumět. Přestože ji Tusk označuje za „centristickou“, k takovému politickému zařazení má hodně daleko. Tmel mezi jednotlivými subjekty neobstaraly ideje, sjednocujícím byl program „antiKaczyński“. Podobně jako v Čechách program „antiBabiš“.  Že je to politická cesta do beznaděje už v Čechách víme, Poláky to možná čeká také. Nejprve, a i v tom jsou Tuskovy postoje podobné těm Fialovým, však v Polsku dojde – a to velmi rychle – k vyřizování si účtů. Budoucí polský premiér to řekl jasně: „Nebude žádné smíření se zlem. Každý, kdo porušil zákon, kdo kradl, kdo za veřejné peníze lhal, se bude zodpovídat … budeme tady po PiS uklízet velmi rychle a velmi rozhodně“.

Po osmi letech relativně úspěšné polské vlády (viděno alespoň očima těch, kteří do Polska v posledních letech cestovali a byli příjemně překvapeni mohutným rozmachem například dopravní infrastruktury či výrazným zlepšením úrovně poskytovaných služeb) přichází „mstitelé“ v čele s probruselským Tuskem.

Oddychne si Jourová, protože se zbavuje neposlušných polských konzervativců. S Tuskem přijde do Varšavy bruselský výklad „vlády práva“, neboť reformu justičního systému prosazeného Právem a spravedlností Tusk významně reviduje či dokonce odvolá. Co na tom, že podstatou této reformy byl chvályhodný pokus zbavit se přestárlých soudců s komunistickou minulostí a odstranění z komunismu zakořeněného zlozvyku „dědění taláru z otce na syna“, Brusel nad polskou soudcovskou klikou z minulosti držel ochrannou ruku. Vždyť vše, čím mohl vnitřně oslabovat sebevědomou a na unijních institucích co nejvíce nezávislou vládu Práva a spravedlnosti, se Bruselu hodilo.

Tusk bude „nadšeným Evropanem“, ostatně Brusel je jeho politická kolébka. Tam patří. Tím obslouží polské metropolitní liberály a do katolického Polska otevře dveře evropským ideologiím genderismu, feminismu a kultuře LGBTQ. Tuskovo evropanství vychýlí poměry sil ve V4 ve prospěch Bruselu a Berlína. Česká proevropská vláda Petra Fialy najde s Tuskem jistě mnohem více styčných politických témat, než tomu bylo v případě Morawieckého kabinetu. Ministrem zahraničních věcí bude Sikorski, což v zásadě nezmění polskou zahraniční politiku směrem na východ, ani intenzivní bezpečnostní a zbrojní orientaci Polska na USA.

A přesto, realisticky viděno, budoucí Tuskova vláda by měla trpět ideologickou nestabilitou a to by ji mohlo oslabovat. Vše samozřejmě za předpokladu, že ideje ještě něco znamenají. A právě v tomto kontextu bude rozdíl mezi Morawieckého a Tuskovou vládou nejviditelnější. Ideově definovatelní (přestože třeba ne vždy v souladu s naším názorem) politikové Práva a spravedlnosti jsou střídáni beztvarou politickou „hmotou“, která je sjednocena pouze svým „antikatcziństvím“, „bruselantstvím“ a finančními zájmy, které jí Brusel slibuje splnit – a moc rád to udělá.

Na rozdíl od výsledků voleb třeba v Itálii nebo nedávno v Nizozemí budoucí polská vláda příliš nadějí neslibuje.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause