Nejde mi snad tolik o Milana Kunderu, jako o rámec českého charakteru, pro který se český spisovatel světového věhlasu může do Čech vrátit jen obtížně.

Pan Novosad začíná nejostřeji, jak mohl. Tvrdí, že „Kundera dokázal probouzet velké vášně (článek o Kunderově udání, monografie Jana Nováka)“ (sic!).

Má pan Novosad na mysli onen skandální článek v Respektu, který o „udavačství“ Milana Kundery vydal tento týdeník se svolením (nebo alespoň bez protestu) Václava Havla, jenž se Kundery – spisovatele bál? Kundera, na rozdíl od Havla, totiž skutečně ovládal mistrovství románové fabulace, psát uměl a proto se ve světě literatury i prosadil. Účelový článeček (který však Kunderu vnitřně zničil) vzbudil emoce, protože z přízemních českých emocí žárlivosti, nevraživosti a závisti vzniknul. Jiří Diensbier st. s textem prý natolik nesouhlasil, že se kvůli tomu s Havlem rozešel.

A ano, pan Novosad má pravdu i v tom, že emoce vzbudila také monografie Jana Nováka s názvem „Kundera“. Oprávněně. Přestože ji Novosad nazývá „poctivou“, poctivé na ní není skoro nic. Novákův pokus o kvazi-beletristickou biografii opírá autor o „své“ zdroje, které jsou sporné, často „pavlačové“, mnohé již neověřitelné – nežijící. Práce (raději bych použil slovo konstrukce) Jana Nováka, a to ať si pan Novosad přebere, jak chce, byla další v řadě programově plánovaných denunciačních kampaní proti Milanu Kunderovi v Čechách.

Autor textu v Echo24 „v žádném případě nechce Milanu Kunderovi upírat světovou slávu … ke které mu pomohla i filmová adaptace románu Nesnesitelná lehkost bytí“.

Tady už opravdu zůstává rozum stát. Ke své práci vždy náročný a kritický Kundera sice s filmem „zdráhavě souhlasil“, přesto je román daleko – daleko – lepší, než jeho Kaufmanova filmová americká adaptace. Zde je možné vést diskusi o tom, jakou moc v posledních desetiletích má na Západě kniha a jakou moc má film, ale v tomto případě by snad nemělo být možné polemizovat o kvalitě psané předlohy a jejím filmovém zpracování. Nejprve byl román, pak teprve film. A kdyby román byl nezajímavý nebo fádní, těžko by přesvědčil producenty, aby do jeho filmového ztvárnění (a stále trvám na tom, že obvykle „americky“ nepřesvědčivého, místy až směšného pro každého, kdo onu dobu v téhle zemi žil) investovali peníze.

Tradičně konformní je autor v souladu se současným českým schematickým výkladem naší (a proto i Kunderovy) komunistické minulosti. Je prvoplánový, plochý a především slepě nespravedlivý (v tom ale jede na vlně českého dneška). Útočí na autora tvrzením, že „krájením Kunderovy kariéry napůl zůstala zamlčena ta stranická, to obludné veršování jako: ‚Fučíku, co je život…‘“.

Nu, kdo je bez viny, nechť hodí kamenem. Kundera byl člověkem válečné a poválečné doby. Lze jej za to soudit dnešníma očima? Soudit může Kunderu pouze jeho dílo. V něm se se svým omylem (omylem viděno snadným a povrchním dneškem) vyrovnává. O čem je Kunderův fenomenální Žert? Co Kundera obnažuje ve Valčíku na rozloučenou? A proč byla Nesnesitelná lehkost bytí autorovi tak nesnesitelná? Co vlastně řekl na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967? Jsme my sami vůbec schopni dnes v Čechách ještě něco říci o „nesamozřejmosti jazyka“, jak tehdy hájil jazyk Kundera? Připouštíme si dnes vůbec cosi jako „nesamozřejmost národa“, jak to v komplikované době jednoznačně a geniálně formuloval? Ne, jsme schopni mu pouze připomínat „Fučíka“.

Nesouhlasím ani s panem Novosadem v závěru jeho textu. V něm tvrdí, že „na [Pavla] Kohouta se bude vzpomínat, že byl stranický bard, zatímco u Kundery jako by toho nebylo…“. Opak je pravdou. Ostatně Novosadův text je tomu důkazem. Kunderovi budou v Čechách neustále vmetat do tváře jeho komunistické stranictví a údajné udavačství. A jedině proto, že Kundera v Čechách vadí - byl geniální a celosvětově uznávaný. V této zemi bude totiž vždy podniknuto vše, aby „stavění se k našim velikánům“ bylo vždy odměřené, nedůvěřivé, přízemní – a vlastně hulvátské. Natolik naši historii známe.

Češi totiž své velikány neumí ocenit po jejich smrti především proto, že oni je pro jejich výjimečnost a úspěch nenávidí už za jejich života. A zde je i moje odpověď na úvodní otázku pana Novosada, jak se stavět k velikánům: zkusme si vážit ještě těch živých, upřímněji se nám bude vyrovnávat s jejich odchody a poctivěji i objektivněji s jejich odkazy. A není to v českých dějinách zdaleka jen o Milanu Kunderovi.

Ivo Strejček

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause.