Skončily olympijské hry. Nechci se k nim nijak vracet, ostatně trefně celou událost zhodnotil včera Jiří Weigl svým textem „Olympiáda na hraně“. Mě na dění oněch posledních čtrnácti olympijských dnů zaujala drobnost, zdánlivě nepodstatná, protože jazyková. Já ji ale za nepodstatnou nepovažuji. Myslím, že je dílčí výpovědí o nás, o Češích. Je situační zprávou o zájmu Čechů o vlastní jazyk jako symbol češství. Proto si této „drobnosti“ chci dnes všimnout, ačkoliv jsem si jist, že tuto glosu – v kulisách všeobecné společenské apatie k čemusi, co se nazývá národní jazyk – už si píšu vlastně jen sám pro sebe.

Jeden ze sportovních komentátorů České televize „zkusil“ v komentování olympijského přenosu v plavání používat ženská příjmení, aniž by je přechyloval. Nepoužíval je tedy v náležitém českém gramatickém tvaru s koncovkou -ová, ale ve tvaru původního jazyka. Celý případ vyvolal jistou diskusi a na pár hodin přece jen část veřejnosti zaujal. V narychlo uspořádané anketě významného českého serveru svévolné komentátorovo nerespektování pravidel českého pravopisu schvalovalo až 77 % diskutujících. Ačkoli vedení sportovní redakce zareagovalo velmi rychle a slíbilo, že „přechylovat se bude“, „džin z láhve“ byl vypuštěn.

Český jazyk má velmi pečlivě a starostlivě vybudovanou spisovnou verzi. Má pro to Ústav pro jazyk český, který o čistotu jazyka dbá. Pracovat s vysokou úrovní jazyka a při používání jej kultivovat, by mělo být povinností všech pracovníků českých sdělovacích prostředků. „Novátorské“ pokusy jim, myslím, nepřináležejí.

Existence českého jazyka je nesamozřejmá. Před dvěma staletími se v jeho oživení nevěřilo. Bylo zázrakem a ojedinělým historickým výkonem několika jedinců, že tento jazyk přežil, odolal germanizačním tlakům a stal se z něho jazyk plnohodnotný a v jazykové konkurenci úspěšný. Český jazyk jsme zdědili a jsme povinni s ním jako s cenným dědictvím nakládat už proto, že jazyk je sjednocující definicí národa. Dělá z národa národ. Bez silných kulturních hodnot, které existence národního jazyka podmiňuje, není národního bytí! Ostatně ani existence českého národa samozřejmá nebyla. Musela být opakovaně a bolestivě, s velkou námahou a úsilím vybojovávána. Pokud na existenci těchto dvou „nesamozřejmostí“ rezignujeme, můžeme v budoucnu o obě snadno přijít.

Spor o přechylování/nepřechylování před pár dny vlastně žádným sporem ani nebyl. Nikdo se nad tím příliš nepozastavil. Nikomu nepřišlo za podstatné alespoň veřejně vybídnout nejširší novinářskou obec k zamyšlení, zda by to neměli být právě oni, kdo budou český jazyk vlastní prací bránit. A proč by k něčemu takovému mělo dojít, ptám se sám sebe? Vždyť žijeme ve světě, ve kterém jediné psané slovo už málem jsou jen textové zprávy v našich mobilech, ve kterých autorům houby záleží na gramatice. Mailová korespondence bývá plná chyb tak hrubých, že to již obvykle brání samotnému pochopení napsaného. V takovém prostředí je „obrana přechylování“ už jen blouzněním mimo soudobou českou jazykovou realitu sdílenou nejširší veřejností.

Žijeme dobu „post-gramatickou“. Je důsledkem lehkovážného přebírání sporných zahraničních vzorů, upadající úrovně výuky českého jazyka na základních a středních školách (což úzce souvisí s celkovým propadem úrovně vzdělávání) a snadného podléhání dominanci technologického pokroku. V jakési diskusi „pod článkem“ o přechylování se kdosi vyznal ze své pravdy: „pokrok se nedá zastavit, nepřechylovat je správné, ještě je třeba zrušit tvrdé a měkké i“.

Už se těmto názorům ani nesměju! Bojím se, že s nadcházejícím časem v české (bohorovné, apatické, lhostejné, po světoobčanství toužící) společnosti zvítězí.

Aby se to ovšem stalo co nejpozději, proto jsem alespoň sám pro sebe napsal dnešní glosu. A je mi úplně jedno, že si o ní většina lidí už asi bude myslet, že moje názory jsou směšné, malicherné, hloupé, provinční, zápecnické, „čecháčkovské“, překonané, neprogresivní a „málo světové“. Že to je už jen snění jakéhosi „zapadlého vlastence“.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause