Stačí si připomenout rok 2012, kdy Vladimir Putin sliboval padesátiprocentní nárůst produktivity práce. Realita je taková, že za posledních pět let se ruská produktivita prakticky nepohnula z místa a HDP na hlavu v dolarovém vyjádření naopak výrazně propadlo (o necelých 30 %). Na vině byla samozřejmě zejména recese mezi lety 2014-2016. Není ale jednoduché ji odbýt jako výsledek “západních sankcí”. Ukazuje se, že sankce ve finále bolely a bolí konkrétní ruské byznysmeny, zatímco na klíčová odvětví neměla kritický dopad. Pro ekonomiku jako celek byl hlavním šokem propad cen ropy, které spadly od poloviny roku 2014 do konce roku 2015 o více než 70 % (pod 30 USD za barel). Málo diverzifikovaná ruská ekonomika zaměřená primárně na vývoz ropy, plynu a zbrojařský průmysl to nesla velice těžce.

V tuto chvíli ruská ekonomika připomíná “stabilizovaného pacienta”. Ceny ropy se vrátily nad 60 USD za barel a ruská administrativa se snaží využít “lepších” časů k budování rezerv - prostředky z prodejů ropy nad 40USD/barel směřují do speciálního fondu. V důsledku toho se stabilizoval i rubl a inflace a úrokové sazby mohou mířit směrem dolů - ze 17 % postupně spluly těsně pod 8 %.

Nad rámec stabilizace se v ruské ekonomice ale nic zásadního nemění a pravděpodobně ani nebude. Koncentrace státní moci v klíčových odvětvích, která je brzdou modernizace ruské ekonomiky, silnější domácí poptávky i snížení počtu chudých (13 % populace o 5 milionů více než v roce 2012), nepolevuje. Ba naopak. Propojení státem vlastněných firem a spřáteleného byznysu v posledních letech pravděpodobně ještě zesílilo, protože stát svoji roli v ekonomice dál posiloval. Po pádu dvou největších soukromých bank v roce 2017 stát vlastní dvě třetiny bank. Koncentrace narostla i v ropném průmyslu a na programu není žádná privatizace. Nad rámec stabilizace proto od ruské ekonomiky těžko čekat v nejbližších letech něco víc…

Jan Bureš
finanční analytik