Není podstatné, kde knihu koupili. Podstatné je, že přišly zpětné vazby, které přeloženy do češtiny téměř plně odpovídají čínskému přísloví, které jsem uvedl na konci zveřejněného příspěvku Gramotnost vůdců a její výsledky. Zpětné vazby, tj. feedback, zní v překladu přibližně následovně: Souhlasu netřeba je bohatá zahrada, kterou můžeš nésti v tašce bez problému a začít vidět svět jinak.

Právě sousloví začít vidět svět jinak ve spojení s tím, co děje ve světě (Euro lekce z Itálie, včetně negativních úroků ze Švýcarska, volba prezidenta UEFA, Čínská lekce pro železniční průmysl v Evropě, včetně lekce Německému svazu průmyslu, a v neposlední řadě Zpráva Club of Rome na téma udržitelné budoucnosti nazvaná Jedno procento stačí) mi dává naději a sílu k psaní v době, kdy bych měl dát prioritu jiné činnosti. Dnes se omezím na výstup britské premiérky Terezy May v Číně na G 20, na rakouské divadlo – s ouverturou druhého kola prezidentských voleb a v ne poslední na představitelné crescendo v prezidentském boji v US, abych jmenoval alespoň tři příklady z minulých dnů. Příklady, včetně těch na začátku heslovitě uvedených, mají jedno společné: paradoxy. O nich jsem se začal veřejně a skromně zmiňovat v příspěvcích minulých týdnů.

Tereza May přijela do Číny, jestli si dobře pamatuji v již dříve oblečeném kostýmu v barvách letušek Aeroflotu. Mohu se případně omluvit pouze za formulaci, dříve oblečeném kostýmu, ale ne za barvu. Jako novinku si dala černý pásek. Snad ne proto, aby tím naznačila prezidentu Putinovi, že je (také) bojovnice. Praktická mini-sukně, hranatá kolena a umělý úsměv prozradily z jejího charakteru více, než si nezkušený našinec v pozorování a analýze může představit. Proč paní premiérka nechala doma svého ministra zahraničních věcí, ví asi jenom ona sama. Zprávám z masových medií, nevěřím. Co pravděpodobně zapomněla je skutečnost, že čas mimo Albion běží jinak. Pravděpodobně také zapomněla, že Putin není Gorbačov, a ona ne Thatcher. Prezident Gorbačov se často díval na premiérku Thatcher jako na milenku, nebo na zázrak. Choval se k premiérce tak, jak se nemůže oficiálně chovat žádný prezident velmoci. Putin elegantně připomněl premiérce, že v protokolu je místo pro podání ruky a tím, ukázal, kdo je kdo. Podstatné je, že takové chování ve spojení s brexit jistě zpomalí aktivity Číny v Albionu přinejmenším do té doby, než se vyjasní jeho budoucí role především ve vztahu k padající na kolena EU.

Ouvertura k frašce, zvané druhé kolo prezidentských voleb v Rakousku byla mediálně včas připravena. Dnes v pianissimu oficiálních medií víme, že volby se mají uskutečnit začátkem prosince. Volební obálky prý nelepí tak, jak by měly. Někde to prý odborníci prověřovali a vyzkoušeli. Nelze vyloučit, že v budoucnu se volby budou posunovat proto, že voliči nevolí tak, jak by měli. Není podstatné, zda se jedná o nekvalitní obálku a lepidlo, nebo nekvalitního voliče, který nepřímo a také lepí koalice. Podstatné je, že se soudní a volební proces nazývá demokratickým a má být voliči brán vážně.

Nabízí se několik scénářů k zamyšlení

Není podstatné, zda pohledy na kandidátku na post prezidenta USA, vyvolávají dojem vitální osoby po návštěvě u dcery nebo nemocné staré dámy, která prý kašle pouze z alergie na soupeře, padá do rukou ochranky a ztrácí přitom botu, vše prý jenom z přehřátí. Mně se to jeví divné, protože při zataženém nebi a teplotě 23 stupňů Celsia (podle informace hydrometerologického ústavu v NY v den pádu) se může přehřát jenom někdo z Čukotky nebo Grónska. Dnes již víme, že kandidátka Hillary má pneumonii. V 69 letech, to není legrace. Chci věřit, že její osobní lékařka jménem Lisa Bardack, což přeloženo z ruštiny do češtiny znamená nepořádek, má pořádek v kartě pacientky. Není podstatné mít vědecký důkaz pro tvrzení, že demokratický orchestr a demokratické kompozice nikdy nekončí pianem nebo pianissimem. Podstatné je, že všechny orchestry a kompozice znají změny v průběhu skladby. Proto očekávám, že brzo uslyšíme crescendo a v den oznámení výsledků prezidentských voleb v USA zazní fortissimo, možná i sforzato. Proč?

Nabízí se několik scénářů k zamyšlení. Prakticky v den, kdy se připomínali oběti útoku v NY 11. Září 2001, paní Hillary to nevydržela do konce, za to pan atentátník na prezidenta Reagana to vydržel: 35 let ve vězení. Nemohu vyloučit, že bude ochoten k činu nebo činům především, když mu někdo pošeptá, nebo se bude snažit napovědět, kde je to pro něj, ex – atentátníka, lepší. Za mřížemi, nebo na svobodě. To nepíší o unikátní americké sbírce atentátů na kandidáty prezidentů a samotné prezidenty. Jsem upřímně rád, že vzdělávací reformy reforem v Evropě se nedostaly tak daleko, že by studenti byli nuceni znát podrobnosti historie amerických atentátů a jména mrtvých z dob konání klanu Clintonových.

Není podstatné, zda fortissimo nebo sforzato zazní po vyhlášení výsledků voleb, nebo po nastoupení do funkce. Není také podstatné, který z kandidátů bude prezidentem. Podstatné je, fortissimo nebo sforzato představují paradox, který má v genech demokracie. Co mám na mysli, objasní několik krátce popsaných příkladů a odkazů.

Dva paradoxy musíme brát i my v úvahu

Netrvalo to mnoho měsíců, kdy se z demokratického právního státu stal stát totalitární za pomoci legálních prostředků demokracie. Mausoleum demokracie se dostavělo 23. března 1933 bez násilí a teroru, ale díky 2/3 většině hlasů v Parlamentě. Většina prakticky poslala ústavu k vodě. Pět roků před převzetím moci pan Joseph Goebbels napsal ke strategii nacionalistů: Wir gehen in den Reichstag hinein, um uns im Waffenarsenal der Demokratie mit deren eigenen Waffen zu versorgen. Jdemedo Říšského sněmu, abychom si obstarali ze skladu zbraně demokracie. Několik roků později ještě přilil benzin do ohně: Man hätte 1925 ein paar von uns in Haft nehmen können, und alles wäre aus und zu Ende gewesen. Kdyby těch několik z nás v roce 1925 zatkli, bylo by všemu konec.

1937 formuloval v americkém exilu německo – americký ústavní právník a politolog považovaný za jednoho z předních teoretiků ústavního práva dvacátého století, Karl Löwenstein (1891-1973) pojem tzv. militant democracy. Militantní demokracie se zalíbila židovsko-maďarskému sociologovi, sociálnímu filosofovi, významnému mysliteli první poloviny 20. století a zakladateli sociologie vědění Karl Mannheimovi (1893-1947). Mannheimer žil ve Velké Británii. Zmiňuji se o této historické trojce, protože jsou to právě nejasné, ne konkrétní, ale relativistické a hodnotově neutrální ústavy demokratických států, v daném případě Weimarské republiky, které daly smrtelný úder republice. Doporučovaná tzv. hádající se demokracie s pevným a vyjednávání nepodléhajícím hodnotovým kanonem (streitbare Demokratie mit einem festen, nicht verhandelbaren Wertekanon) by mohla zabránit smrti republiky a smrti demokracie. Bohužel, jsme my občané ale nepoučitelní a naší vůdci ještě méně. Proto nebráníme demokracii stejnými prostředky, jakými je demokracie napadána (princip: zub za zub, oko za oko). Jinými slovy a krátce: demokracie může být obhajována nedemokratickými prostředky. Protože nejsme ani praktikující demokraté, ani znající historii demokracie, musíme se vyrovnávat s následky paradoxů, které jsou jí vlastní. Nepřekonatelné dilema proto stojí na prahu našich dveří. Asi i proto si dovolil svého času prohlásit německý státoprávník Ulrich K. Preuss (1939): Die Demokratie schafft sich mit demokratischen Mitteln ab. Und das andere Paradox ist: Die Demokratie schützt sich mit undemokratischen Mitteln. Tyto dva paradoxy musíme brát i my v úvahu: 1) Demokracie se odstraní sama svými demokratickými prostředky. 2) Demokracie se chrání nedemokratickými prostředky. Co to znamená pro EU a českou kotlinu, si může každý čtenář sám vyvodit.

Jedním špatným tahem lze prohrát i nejlepší partii

V závěru příspěvku si dovoluji poukázat na důležitost zdraví vůdců pro lidstvo a s ním spojené hospodaření pravdou. Dříve se říkalo, že Konrád Adenauerovi prý bylo přes sto let, když se stal kancléřem. Geroge Bush měl prý během svého vládnutí mrtvý nebo polomrtvý mozek a jenom díky vysokým technologiím se podařilo zprostředkovat u veřejnosti dojem, že více či méně ví, co dělá. Vladimír Putin má prý mnoho dvojníků, protože ruská veřejnost by nesnesla mít 150 kilogramového prezidenta s cukrovkou, podobně jako Němci by nemohli mít od roku 1982 politicky mrtvého Helmuta Schmidta bez hypnózy.

Proto není podstatné, že nám v pátek sdělí z Bratislavy zdraví, polo-zdraví, hypnotizovaní, nebo jinak v politickém životě se držící politici, že EU se s brexitem vyrovná. Unisono nám vůdci představí kouzelnou formulaci o Bezpečnostní unii, založenou na kontrole vnějších hranic EU, zesíleném boji proti terorismu a větším angažmá v otázkách sociální nevyrovnanosti. Podstatné, je že nám neřeknou, že se jedná o staré víno v nových trubkách, že nám neřeknou ani několik slov o poznání Abbé Raynala (1713 – 1796) platných pro EU: Tou test changé, et doit chnager encore. Že si neuvědomují, že přemýšlení o minulosti vede k poznání své budoucnosti. Proto připomínám tři stará čínská přísloví: Chatrč ze slámy, v níž se lidé smějí, má větší cenu než palác, ve kterém lidé pláčí. Jedním špatným tahem lze prohrát i nejlepší partii. Když fouká vítr změn, někteří staví úkryty a jiní větrné mlýny. Podstatné je, že Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele