Během plavby z Moskvy do Petrohradu se nejenom četly referáty a probíhaly diskuse, ale promítaly se filmy, nabízely se koncerty a návštěvy několika historických lokalit: Uglič, Jaroslavl, Goricy, Kiži, Sbistroj, Valaam a Petrohrad. Více informací nabízí webová stránka ČMSS, semináře o sjezdu a také tento zdroj. Ve svém příspěvku se soustředím na některé všeobecně platné aspekty, které se týkají průběhu a výsledků sjezdu, a které se často ignorují na základě idealizace a nedostatku kritického myšlení. Oč se jedná, proč trocha historie nikoho nezabije, a co by si měli podporovatelé slovanské myšlenky uvědomit?

2. června 1848 se konal v Praze na Žofíně Slovanský sjezd. Předsedal mu František Palacký. Podnět k jeho svolání dali uherští Slované. Do Prahy přijeli zástupci všech slovanských národů. Celkově sněm tvořilo asi 340 členů (čísla se liší, některé odhady uvádějí až 400), kteří jednali ve třech sekcích: česko-slovenské (237, předseda P.J.Šafařík), polsko-rusínské (61, Karel Libelt – poznaňský Polák) a jihoslovanské (42, Pavel Stamatović). Účastníci sjezdu si slibovali přátelství a pomoc proti německé rozpínavosti. Přesto v průběhu sjezdu docházelo k ostrým názorovým střetům mezi stoupenci a odpůrci společného rakouského státu. Sama idea Slovanského sjezdu uzrála na přelomu března ve Vídni, kde se potkávali zástupci jednotlivých národních hnutí. Z toho, co je známo o počátcích myšlenky Slovanského sjezdu, je jasně patrný její v podstatě obranný, pragmatický charakter. Ten počítá s tím, že slovanské národy mají daleko větší šanci čelit politickým projektům ohrožujícím jejich existenci společně než jednotlivě. Tento předpoklad se mohl dobře opřít o vysoké početní zastoupení slovanských obyvatel v rámci monarchie, odhadované v té době na zhruba 40 %. Jen náležitě koordinovaná politika jednotlivých slovanských národů může procento Slovanů přetavit do podoby politického kapitálu. Na otázku, proč získali organizaci sjezdu právě Češi, lze odpovědět krátce: významná role velmi dobře etablované české slavistiky a obecně intenzivní kulturní kontakty s jednotlivými slovanskými etniky.

Koncepce všeslovanského sjezdu byla oficiálně vyložena ve veřejném zvacím dopise z 1. května 1848, česky formulovaném Ľudevítem Štúrem. Překvapený Pavel Josef Šafařík označil dopis za nešťastný a urgoval jeho reformulaci. Té se ujal František Palacký, který také sepsal nové dodatečné prohlášení z 5. Května. V něm ujišťoval zejména německou veřejnost o tom, že jednání sjezdu není nikterak namířeno proti neslovanským národům monarchie a jeho cílem není překročit rámec loajality ke státu a dynastii. Palacký jen důsledně rozvíjel svůj politický program, načrtnutý ve známém Psaní do Frankfurtu (11. dubna): „Snažení naše odjakživa směřovalo jedině k tomu, aby se na zásadě ouplného stejného práva všech národností v říši rakouské zjednalo náležité uznání i praktická platnost“.

19. května vláda povolila konání sjezdu mlčenlivým souhlasem, protože v této době již neměla prakticky žádnou reálnou možnost sjezd zakázat. Pod oficiálním konzervativním programem sjezdu prosakovaly také radikálnější (pan)slavistické koncepce, včetně popsané Havlíčkem ve známém článku Slovan a Čech: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy: Já jsem Slovan“. Toho se obávali Pillersdorf a další osobnosti ve Vídni, které kalkulovali s možností lstivosti české slovanské politiky. Rakouské vládě bylo ale jasné, že slovanský sjezd lze využít jako účinnou páku proti uherskému autonomismu. Stanovisko Vídně proto bylo víceméně neutrální a rozhodnutí ohledně sjezdu bylo delegováno na hraběte Lva Thuna, českého místodržícího.